BeMyNepal - ac

Video

ac — Mon, 12 Nov 2012 00:00:00 GMT

Lukla Landing: http://youtu.be/HqCijSyJle0

Ama Dablam Base Camp Skydive: http://youtu.be/_xknhtzCmIg

Two-way over Everest: http://youtu.be/WlhfU3m31JU

Je to za námi

ac — Tue, 06 Nov 2012 11:00:00 GMT

Tak je to skončené, víc už toho nenapíšu.

Nenapíšu, jak jsem se po první noci v hotelu zpátky v Kathmandu probudil se ztuhlým a bolavým ramenem. Nenapíšu, jak mě celý den, co jsem se toulal úzkými uličkami města, honili prodavači tygří masti, abych si od nich aspoň jednu koupil, a já jsem je zaháněl, abych se pak v noci probudil bolestí a s vědomím, že jsem zaháněl své strážné anděly, protože tygří mast je přesně to, co by mi na to rameno pomohlo.

Nenapíšu, jak mi Zoe přiběhla nadšeně oznámit, že v hotelu prý je bazén, a já jsem se s ní vsadil o lahev červeného vína, že tam nebude voda nebo to bude nějakým jiným způsobem nepoužitelné, a tu sázku jsem prohrál.

Nenapíšu, jak jsem v centru města potkal skupinku vysmátých Budějovičáků a dal jsem si s nimi kafe.

A nenapíšu, že na cestě domů mi samozřejmě ztratili zavazadlo a slíbili, že ho do večera zase najdou...

......................

It is over

It is finished I am not writing any more.

I won't write how I woke after the first night back in Kathmandu with blocked and hurting shoulder. I won't write how I wandered the narow alleys of the city all day, chased by street sellers who persuaded me to buy at least one tiger balm, and I kept sending them away, to find myself later in the middle of the night awoken by shoulder pain and realizing that I was sending away my guardian angels, because tiger balm is the only thing that could have helped me.

I won't write how Zoe ran to me all excited to tell me that there is supposed to be a swimming pool in the hotel and how I bet her for a bottle of red wine that there would be no water or some other catch that would make the pool nonfunctional, and I lost the bet.

I won't write how I met a group of merry people from Czech Budejovice in the city Center and I had a coffee with them.

And I won't write how the airlines lost my bag on my way home but promised they would find it by the evening...

Ujíždění na vlně

ac — Sun, 04 Nov 2012 10:00:00 GMT

Je téměř neuvěřitelné, kolik druhů vlny se v Nepálu vyskytuje.

Zkusil jsem si na chvíli obléct takový ten tibetský kabát. Je to vlna, která je z yaka, a zavírá se to vepředu takovou obří klopou se třemi knoflíky. Není v tom k vydržení, strašně to hřeje, yakovlnná trouba.

Pak se tu dělají věci z materiálu, kterému se říká Marina. Je to vlna, co se bere kamzíkům zpod Brady. Když z ní utkají šátek, je tak jemný, že ho hladce protáhnete snubním prstenem, přestože je půl metru široký. Tak se to na trhu opravdu zkouší - když to jde protáhnout, je to Marina. Marina je lehká a voda po ní stéká, místo aby se vsákla.

Dokážou taky různé druhy vlny míchat, čímž dosahují různých stupňů pevnosti, váhy a ohebnosti. Těm směsím pak dávají názvy. Připomíná to obchodování s kořením.

........................

Fully Wooled

It is close to unbelievable how many types of wool they use in Nepal.

I tried to put on the Tibetan coat made of yak wool. It closes with a giant front lapel with buttons. It was hardly bearable to wear it, it was so warm. Microwool oven.

Then they make fabrics they call Marina. It is made of wool they get from under Mountain goat's chin. When they weave a scarf of it, you can pull it smoothly through a Wedding ring, even though the scarf is twenty inches wide. They really test it like this in the market - if it goes through smoothly, it is Marina. Marina is light and water flows over its surface instead of soaking into it.

They also mix different types of wool getting various degrees of firmness, heaviness, and elasticity. Then they give the mixtures brand names. It is pretty much similar to spice and seasoning business.

Šerpa není nosič

ac — Sat, 03 Nov 2012 12:00:00 GMT

Myslíval jsem si, že šerpa je povolání, popis práce. Že to je ten, co nosí věci po horách. Neni to tak. Šerpové jsou etnikum. Je to národ který žije na svazích hor. Mají svou historii a zvyky, typický způsob oblékání, tradiční jména a jídla. Lezou po horách, jako by to nic nebylo, takže když přišli bílí, nabídli jim, že jim budou nosit věci, protože nikdo jiný by to nezvládl. Ale to z nich nedělá sluhy, ve skutečnosti jsou v Himalájích jedinými pány.

..........................

Sherpa Is Not a Porter

I used to think that Sherpa was an occupation, a job description. That it was the one who carries things up and down the Mountains. It is not true. Sherpas are ethnic group. It is a nation that lives on the Mountain slopes. They have their own history, habits, typical clothing, traditional names and food. They climb the Mountains as if it was nothing, so when the white men came, they offered them they would carry burdens for them, because there was no one else to handle it. But it does not make them servants. In fact, they are the only masters of Himalayas.

Ted je náš oxygenius

ac — Fri, 02 Nov 2012 20:00:00 GMT

Teď, když už jsme si to všechno odskákali a vyskákali, je možná čas si říct, k čemu nám tu byl Ted. Ted je vynálezce, vynalézá věci. A leze po horách, po těch nejvyšších. Má spoustu historek k vyprávění, vypadá to, že už byl nejméně několikrát v podstatě mrtvý. Ale jsou to jeho historky, nemůžu je vyprávět za něj. Však já mám svých historek dost...

Pro účely svých výprav a k užitku nám všem Ted zjednodušil vysokohorský kyslíkový přístroj. Takové zařízení může fungovat buď na principu „on demand“ - nasajete vzduch, ono to pozná a přifoukne vám to tam kyslík z tlakové lahve - nebo na principu „constant flow“ - kyslík z lahve pořád trochu utíká, takže kdykoli se nadechnete, je ho v masce dost. Když dýcháte „on demand“, musíte o ten kyslík trochu bojovat a silou ho vycucávat. Když používáte „constant flow“, vyprázdňujete láhev, i když nedýcháte. Je tu ovšem ještě Tedův způsob, při němž se kyslík, který nedýcháte, nenechá utíkat, ale zachytává se a schraňuje pro další použití. Kdybych to vymyslel sám, byl bych na sebe pyšný, takle jsem pyšný alespoň na Teda.

Jednu Tedovu historku pustím, ale jenom tuhle jednu: na začátku svých pokusů používal Ted pro zachycování kyslíku kondom, který normálně koupil. Když se po čase musel přestěhovat ze své rodné Británie do Francie, kde v pokusech pokračoval, narazil na nečekanou potíž - i ty největší kondomy prodávané ve Francii byly pro jeho zařízení nedostatečné. To ho přimělo upravit přístroj do podoby, jakou má dnes.

Na dýchání jsem vůbec nemyslel. Měl jsem masku na obličeji a prostě jsem normálně dýchal. To, že je tam někde kondom, nebo co to vlastně dneska je, mi vůbec nepřišlo na mysl.

............................

Ted Is Our Oxygenius

Now when we all jumped ourselves out and off, it may be the time to reveal what is Ted's use to us all. Ted is inventor, he invents things. And he climbs mountains, the tallest ones. He has number of stories to tell, it appears he was at least several times dead in essence. However, it is his stories, I cannot tell them for him. I have enough of my own stories, anyway...

For the purpose of his expeditions and for the sake of us all, Ted simplyfied alpine oxygen supplying device. Such a device can work on one of two principles. It can give you oxygen "on demand" - you suck air in, it recognises it and spits a portion of oxygen from pressurized tank - or you can use "constant flow" - the oxygen leaks from the cylinder at all times, so when you breathe in from your mask, it is always there. When you breathe "on demand", you have to fight for oxygen and use power to open the valve and suck oxygen in. If you use "constant flow" you lose oxygen even if you do not breathe. But there is also Ted's way. Ted's aparatus puts the oxygen you do not breathe aside for later use. If I engineered this, I would be proud of myself, now atleast I am proud of Ted.

I will release one of Ted's stories, but only this very one: in the beginning of his experiments, Ted used condom for saving the excessive oxygen. Ordinary condom that he purchased in a store. Later on, when he had to leave his motherland, Britain, and he moved to France, where he went on with his experiments, he came accross an unexpected complication - even extra large condoms sold in France were not sufficient for his device. That made him modify the technology to the form it has now.

I did not think of breathing at all. I had the mask on my face and I just breathed normally. The fact that there is a condom somewhere inside (or whatever it is now) did not come to my mind.

Dvojka s Travisem

ac — Fri, 02 Nov 2012 16:00:00 GMT

A když už nám to s Travisem tak pěkně skákalo, přibrali jsme si na třetí skok ještě Dereka. Ten patří k organizačnímu týmu a šel nás natočit. Udělali jsme si plán. Ďábelský plán, jak vyskočíme, sletíme se, chytneme se, najdeme slunce a otočíme se proti němu. A mezi námi a Sluncem už se bude vznášet Derek, který to bude točit a fotit. V záběru bude Travis a já, jak se držíme za ruku, jako děti ve školce (v takové školce, kde se lítá), a za námi Hora. Plán vyšel. Derek nám ty fotky pošle prý až někdy později, ale pár jsem jich viděl, opravdu je to tam.

Nechtělo se mi končit, otevřel jsem padák nízko a přistál jsem dřív než kameraman. Nezlobil se na mě, říkal, že byla zábava mě honit, i když věděl, že nemá šanci, dali mi na poslední skok o něco menší padák, že prý to zvládnu. A šlo to zvládnout, zase trochu fofrovačka, ale zábava.

..........................

Two-way with Travis

Now, when Travis and I were fine with each other, we took Derek for the third jump. Derek is member of the crew and went with us to shoot a movie. We put a plan together. Devilish plan how we exit the chopter, fly into formation, get a grip, find the Sun, and turn into it. And there will be Derek, hovering between us and the Sun, filming it and taking pictures. There will be us in the take, Travis and me holding each other by hand like kids in a kindergarten (a kindergarten where kids fly), and the Mountain in the back. The plan worked. Derek said he would send the pictures to us after some time, but I saw some and it is really there.

I did not want it to end, I opened quite low and I landed before the cameraman. He was not angry, he said it was fun to Chase me, even though he knew there was not a chance. For the last jump they gave me somewhat smaller parachute, they said I would handle it. I did. It was a running race, again, but fun.

Vůbec nejlepší skok

ac — Fri, 02 Nov 2012 12:00:00 GMT

Dneska ráno jsme se rozhodli, že zkusíme něco, co tu ještě nebylo. Doletíme do základního tábora, z něhož se leze na horu s nepravděpodobným jménem Amadablam. Ten tábor je ve výšce 5000 metrů nad mořem. Tam se rozhlédneme, trochu si to tam projdeme a pak seskočíme. A tak jsme to i udělali.

Amadablam je vysoká špičatá mrcha a cestou nahoru jsme letěli tak blízko, že jsme ji lechtali vrtulí. Proto se možná při pohledu z dálky směje. Bylo to „hop&pop“, padák se otevírá hned po výskoku. V helikoptéře jsem si u otevřených dveří na chvíli odtáhnul kyslíkovou masku a dýchal jsem už docela ztěžka.

Pilot nám ukázal, že teď, a Travis si vystoupil. Dal jsem mu deset vteřin náskok a vypadl jsem taky. Napřed jsem si říkal, že to pilot nějak popletl, pode mnou a kolem mě byly jenom skály. Ale pak jsem ten tábor našel. No jasně, byl dole. A tentokrát to padalo a jak! Zůstal jsem na brzdách co nejdéle, protože na tohle by i věčnost byla krátká. Bylo tam fakt krásně. Nakonec jsem se dostal pod subtilního Travise a musel jsem rychle přistát. A to ani nemyslím tak, že byl spěch, myslím to tak, že to bylo dost vysokorychlostní přistání. Od žádné jsem ještě neutíkal tak rychle jako dneska od Amadablam. Ale nějak jsem to uběhl. Vůbec nejlepší skok.

........................

Best Jump Ever

This morning we decided to try something never done before. We will fly to the camp from which people climb to mountain with unprobable name Amadablam. The camp is 16500 feet above sea level. We will look around there, walk through the place, and then we will jump there. And that is what we did.

Amadablam is tall and pointy bitch and on our way up we flew so close we were tickling her with our propeller. That may be why she smiles when you look at her from distance. It was "hop&pop", you deploy your parachute right after the exit. In the chopter, by the open door, I tried to pull the oxygen mask off my face and breathing was really hard.

The pilot gave us "good to jump" and Travis took off. I gave him ten seconds head start and off I went. First I thought the pilot muddled it up, there was only rocks under and around. In the end I found the camp. It was down there, ofcourse. This time the parachute did go down, and oh, so fast! I stayed on brakes as long as I could, because even the eternity would be short for this. It was really beautiful up there. Finally I got under subtle Travis and I had to land fast. And I do not mean there was any rush, I mean it was a high speed landing. No gal made me run away as fast as Amadablam made me today. But somehow I made it. Best jump ever.

Skok

ac — Thu, 01 Nov 2012 00:00:00 GMT

Tak dneska jsme to udělali. To, proč jsme tady. Sedli jsme do vrtulníku B3 Squirrel, proletěli jsme se trochu blíž k Hoře, vrátili jsme se zpátky nad letiště a vyskočili jsme.

Letěla se mnou Wendy, aby natočila, jak padám. Udělal jsem trochu ostudu, byl to můj první skok z vrtulníku a vypadl jsem do kotrmelce. Ale ona to zvládla i tak natočit, ona je dobrá, možná nejlepší.

Celou dobu jsem měl respekt z přistání v tom řídkém vzduchu. Málokdy je příležitost přistávat v nějakých čtyřech kilometrech nad mořem, takže bych teď všem mohl tvrdit, že je to fakt náročná věc a že to chce opravdu velké umění a statečné srdce. Ale ono bude asi lepší říct pravdu: nic to nebylo. Přistávalo se na mírném, ale opravdu mírném svahu směrem s kopce. To mi taky nejdřív připadalo jako komplikace. Jenže pak to bylo všechno jinak. Dali mi vrchlík Navigator 280 a tohle monstrum vůbec nechtělo klesat. V poslední fázi jsem udělal snad půl tuctu esíček, abych se zkrátil, a stejně jsem byl tak o třicet metrů delší, než jsem původně chtěl. Ale místa byla přemíra. A pak se to prostě samo posadilo, tahal jsem za to úplně normálně, stoupnul jsem si a odešel. Brnkačka. Zítra jdeme zas.

..........................

The Jump

So, today we did it. We did what we came here for. We got on the B3 Squirrel helicopter, took a ride little closer to the Mountain, then flew back over the airstrip and we jumped out.

I jumped with Wendy who was there to shoot a movie of me falling. It was my little shame, this was my first helicopter jump and I fell into several somersaults. She filmed it, anyway, she is good, probably the best.

All the time, I had a big respect of landing in the thin air. It is very rare occassion to land in the altitude of some thirteen thousand feet, so I could easily claim that it is really difficult stuff to deal with and it needs high skills and brave heart. However, it is better to be honest: it was nothing. The landing area was a moderate, very moderate slope and landing direction was downhill. That also concerned me a bit. But in the end, everything was different from expectations. They gave me Navigator 280 canopy and this monster would not descent. In the last phase of landing I did maybe half dozen of S-turns to be shorter and still I was like hundred feet longer than I originally wanted. But there was plethora of room. And then it landed like nothing, I pulled as always, I stood and walked away. Easy job. We go again tomorrow.

Lístopad

ac — Wed, 31 Oct 2012 16:00:00 GMT

31.10.2012, 16:00 Lístopad

Zoe je z Nového Zélandu. Je to asi nějaká kamarádka Wendy, která je taky odtamtud. Často si spolu špitají. Odkud jsou, se pozná, hned jak promluví. Když jsem kdysi přiletěl do Aucklandu, chtěl jsem od jedné uniformované paní vyzvědět, kde si mám vyzvednout zavazadla. „Lift!“ křikla na mě a ukázala vlevo. Marně jsem se ohlížel po výtahu, posílala mě jenom doleva.

A takhle mluví Wendy a Zoe. „Tid!“ zavolají a Ted se kupodivu otočí. A dneska už máme „Novimber“, jak ráno konstatovala Zoe. Je to jako říkat třeba „lístopad“.

.......................

Novimber

Zoe is from New Zealand. She seems to be a friend of Wendy who is also from there. They often sit together and chat. You can tell where they are from at the moment they start to speak. When I once arrived to Auckland, I wanted a woman in uniform to tell me where is the baggage claim area. "Lift!" she barked and waved her hand to the left. I looked for a lift which was not there, she was just directing me to the left.

And this is how Wendy and Zoe speak. "Tid!" they call, and surprisingly, Ted turns to them. And today, we have the month of "Novimber", as Zoe stated at breakfast. It is as if Czechs called this month "lístopad".

Koukám na Ni

ac — Wed, 31 Oct 2012 14:00:00 GMT

Tak jsem Ji právě viděl. Horu. Vypadá úchvatně a je fakt nejvyšší. Stačilo z Namche jenom vylézt dalších čtyřista padesát metrů nahoru a byla tam. Je tam. Má dva vrcholky, severní a jižní, severní je ten vyšší. A vpravo od Ní jsou Lhotse a Lhotse Shar, taky zatraceně vysoké, a potom Amadablam, taková hodně špičatá skála. Nemyslel jsem si, že tohle někdy uvidím.

..................

I Am Looking at Her

I just saw Her. The Mountain. She looks enthralling and she really is the tallest. It only took another fourteen hundred feet climbing up from Namche and She was there. She is there. She has two summits, North and south, the Northern is the higher one. To the right of Her are Lhotse and Lhotse Shar, also damn high, and then Amadablam, very pointy rock. I never thought I would see this.

Na trhu

ac — Tue, 30 Oct 2012 16:00:00 GMT

Namche Bazar je tržně orientované místo. On se tu musí zastavit skoro každý, kdo má namířeno do Základního tábora, a je to dobré místo pro aklimatizační přestávku. A co dělají cestovatelé, když je necháte celý den na jednom místě? Správně - chlastají a nakupují.

Centrum městečka je asi 3400 metrů nad mořem, ale Namche je rozprostřené po horském svahu zdola nahoru, takže my jsme byli v hotelu s nadmořskou výškou 3460 metrů.

Při nakupování je trochu potíž. Smlouvat se musí, to dá rozum. Ale všechno je tu levné a smlouvá se o stovky nepálských rupií a to jsou dvacetikoruny. Takže jeden by snad radši ani nesmlouval, protože to pro něj nemá moc cenu. Jenomže, co když jim to bude vadit, protože smlouvat chtějí?

„Kolik za to chcete?“
„Ééé - tohle já prodávám za dva a půl tisíce. “
„Cože?“
„Nenene - dva tisíce a dvě stovky mi budou taky stačit!“
„Beru.“
„Cože?“
„No tak dobře - nějaká další sleva by tam nebyla?“
„Dva tisíce. Ale za míň už to fakt nedám.“

Ve francouzských Alpách, ve Val Thorens je údajně nejvýše položená irská hospoda v Evropě. Jejím majitelem je Stig O'Connel, za dlouhá léta a mnohá piva jsem se s ním skamarádil. Teď mu musím napsat, že jsem poseděl v nejvyšší irské hospodě na světě - 3445 m nad mořem. Do Stigovy krčmy se dá dojet autobusem. Do téhle tak leda na mule.

Před jednou z internetových kaváren šel průvod yaků. Plně naložení šplhali po strmém schodišti, na kraji jednoho schodu ležel tenký kabel a každý yak na něj šlápl. Ten kabel, to bylo živobytí majitele toho místa, byla vidět úleva v jeho obličeji, když stádo přešlo a ten drát tam zůstal.

..............................

In the Market

Namche Bazar is a market oriented place. Almost everybody has to stop here, who heads for the Base Camp, and it is a good place for acclimatization break. And what do travelers do when you put them in one place for whole day? Correct - they booze and shop.

The center of this small town is about 11150 feet above the sea level, but Namche is stretched up and down along a mountain slope, so the elevation of the hotel we stayed in was 11350 feet.

There is a slight problem when you shop here. Bargaining is a must, no doubt about it, but everything is cheap here and you bargain for hundreds of Nepalees rupees, which are dollars. One would tend not to bargain, because it does not make much sense. Only they may take negotiation as part of the business and feel offended if you don't.

"How much for this?"
"Er - I sell it for twenty five hundred."
"Do you, now?"
"No no no - twenty two hundred will be also fine!"
"Deal."
"What?"
"Alright, alright - is it all you can do?"
"Two thousand, but I can't go any lower."

In French Alps, in Val Thorens, there is what is supposed to be the highest located Irish pub in Europe. It belongs to Stig O'Connel, after long years and many beers we became friends. Now I have to write him that I was sitting in the world's highest Irish pub - 11300 feet. You can ride a bus to get to Stig's place. Your ride to this pub can only be a mule.

In front of an Internet cafe I met a row of yaks. Fully loaded, they climbed a steep staircase. There was a thin cable on the edge of one of the steps and each of the yaks stepped on it. The cabel was what the owner of the place used for living and there was an apparent relief in his face when the herd passed and the wire was still there.

Vysokohorská přirážka

ac — Tue, 30 Oct 2012 14:00:00 GMT

Po dvou dnech jsme došli do vesnice Namche Bazar. Nebylo to ani moc daleko, sotva dvacet pět kilometrů, ale hodně do kopce. Příroda je krásná, asi jako ve slovenských Tatrách, ale je tu všechno nějak větší a hlavně vyšší. Ze svých výletů do Alp jsem zvyklý, že kolem dvou a půl kilometru nadmořské výšky končí všechna Flora. Ani obyčejná tráva tam neroste, natož kytky a stromy. A tady ve výšce 3500 metrů sklízejí ze svých záhonků zelí a cibuli.

Dobrou indikací výšky jsou pro turisty ceny. Čokoládová tyčinka Mars stojí napřed stovku, o kus výš sto deset a po chvíli už sto patnáct.

...................

Alpine Surcharge

After two days we reached a village named Namche Bazar. It was not a long walking distance, barely sixteen Miles, but up the hill. The nature is beautiful, similar to Slovakian Tatras, but everything is bigger here, and oh, so higher. From my trips to Alps I am used that in 8200 feet above the sea all Flora ends. There is not even ordinary grass, not speaking about flowers or trees. And here, in 11500 feet, they harvest cabbage and onion from their patches.

Good altitude indication for tourists are prices. Mars chocolate bar started at one hundred, a bit higher it was hundred and ten, and after a while it was hundred and fifteen.

Přistání v horách

ac — Sun, 28 Oct 2012 16:00:00 GMT

Dneska jsme vstávali v půl čtvrté, abychom se sbalili a byli v šest hodin na letišti. Letěli jsme malým dvouvrtulovým letadlem pro dva piloty a šestnáct dalších lidí. Sedl jsem si za piloty a natáčel jsem, co se dalo. Ten let trval asi dvacet minut a cílem byla Lukla, to letiště, na kterém se prý tak obtížně přistává. Natočil jsem to přes hlavy pilotů. Dráha je do kopce, takže přibližovací manévr vypadá strmější, než ve skutečnosti je. Ale zvládli to skvěle, dosedli, vyjeli na ten kopeček a rovnou zatočili na taxi plochu, jako by se nic zvláštního nedělo. Posádka si ani nevystoupila, hned po nás vlezli dovnitř další lidi a do deseti minut bylo letadlo zase ve vzduchu.

Pak jsme tam seděli v hospodě a čekali jsme na některá z našich zavazadel, která zůstala v Kathmandu, protože je tam jaksi zapomněli. Nedočkali jsme, už jsme museli jít, ale šerpové je naloží na yaky a přivezou je za námi, žádný strach. Ten dobytek, co vozí na zádech věci do hor, není tak docela yak, je to zkřížená kráva. A yak. Opravdového yaka uvidíme až později, ten by takhle nízko (1800 metrů nad mořem) nemohl žít a pracovat. Je to totiž druh, který je zcela adaptován na nízký vzdušný tlak a v nižších polohách by se z přebytku kyslíku přehřál. Tihle krávoyaci nesli všechna naše velká zavazadla, v tom mém byl počítač, který už na konci prvního dne nefungoval, asi jim to někde upadlo, moje smůla. Jak budu ukládat fotky a videa z kamer, musím ještě vyřešit...

...................

Landing in the Mountains

Today, we got up at half past three in order to pack and be at the airport at six o'clock. We flew a small two-propeller airplane for two pilots and sixteen other people. I sat down right behind the pilots and I filmed all I could. The flight was about twenty minutes long and our destination was Lukla, the airport that is reputed to be so difficult to land on. I took a movie over pilots' heads. The landing strip is uphill, so the approach manoeuvre looks steeper then it really is. But they did very well, they sat her down, climbed the hill, and then turned right to the taxi area, as if nothing special was happening. The crew did not even get off, right after us some people climbed in and within ten minutes the plane was back in the air.

Then we sat in a restaurant and waited for some of our luggage to be redelivered. Somehow they left them behind in Kathmandu. After some time, we coud not wait any longer, we had to hit the road, but the porters will load the bags on yaks and bring them after, no worries. The cattle that carries things to the mountains is not exactly yaks, it's a cross-bred cow. And yak. We will see real yak later on, it could not live and work in this small elevation (6000 feet above sea level). It is a species that is totally adapted to low air pressure and in lower altitude the surplus of oxygen would warm it up. These cow-yaks carried all our heavy luggage, there was laptop in mine and in the end of the first day it did not work. They dropped the bag, perhaps, my bad luck. How I am going to save all my photos and movies is yet to be sorted out...

Hmatatelná nedotknutelná

ac — Sat, 27 Oct 2012 16:00:00 GMT

Dali mi dárky. Velkou horskou pogumovanou tašku, dvě trička, teplou bundu a na míru ušitou kombinézu. To mi udělali radost. Jenom mám teď nějak víc zavazadel a musím cpát jednu tašku do druhé.

Den jsme strávili prohlídkou Kathmandu. Budhistické chrámy jeden na druhém. Točili jsme modlitebními válci a procházeli jsme pod barevnými šátky, co visí na šňůrách a jsou na nich sepsány modlitby, které si vezme vítr a donese je až k Božím uším. Pak jsme se dívali na pohřeb do posvátné řeky. Viděli jsme pohřeb nějaké prominentní osoby z prominentního schodiště. O kousek níž ženské praly prádlo, takže o dva kousky níž už bylo vlastně jedno, jestli v té řece plavou ostatky nebo saponáty.

Ale nejlepší ze všeho byla žijící bohyně. Někdy v sedmnáctém století si král, který tehdy vládl Nepálu, řekl, že ta vzdálená existence Boží je pro prostý lid dost k ničemu. A zavedl tradici žijící bohyně. Nechal vybrat holku a posadil ji do paláce, který k tomu účelu postavil. Lidi ji mohli občas vidět, věděli, kde bydlí, nosili jí kytky a všechny ty věci, co se nosí Bohům. Sahat se na ni nesmí a mluvit jako první taky ne, ale je mezi námi, hmatatelná, i když nedotknutelná.

Žijící bohyni vyberou kněží. Napřed najdou čtyřletou holčičku, ale ne ledajakou. Musí mít černé oči a vlasy, dokonalou pleť a symetrickou tvář. Pak ji zavřou do velké místnosti se stádem vodních buvolů. Ve stěnách místnosti jsou malé otvory, kterými se kněží koukají dovnitř a chudáka děcko pozorují. Když buvoli holce neublíží a ona se jich nepoděsí, je to ta pravá. Jak se řeší ostatní případy, to není důležité, obyčejné děvčátko málokoho zajímá.

V domě žijíci bohyně jsem byl. Smí se tam, i kdyz ne všude, ona je tam někde zalezlá. No, připadalo mi to jako vězení. Ne moje, samozřejmě. Ona nesmí skoro nic, ona tam sedí, občas přijme návštěvu, jinak si povídá s těmi knězi nebo koukne na televizi, prý tam má i Internet. Myslím, že to má spiš za trest a chtěl bych se na tohle zeptat i Dalajlámy...

........................

Tangible Untouchable

They gave me presents. Large rubbercoated luggage bag, two T-shirts, warm jacket, and custom tailored jumpsuit. That was really nice. Only I have too many bags now and I have to put one inside the other.

We spent the day sightseeing Kathmandu. One buddhistic temple next to another. We spun the praying wheels and walked under coloured scarves that hang on lines and have prayers written on them so the wind can take the prayers and carry them all the way to Godly ears. Then we watched a funeral to the waters of sacred river. We saw burning someone special from special stairs. In small distance down the stream women washed some laundry, so two small distances down the stream it made no difference if the river is full of detergent or body remains.

But the best of all this was Living Goddess. Some time in the seventeenth century, the king who then ruled Nepal said, that the remote existence of Gods is useless for ordinary people. And he introduced the tradition of Living Goddess. Had a girl selected and sat her in a palace built especially for this purpose. People could see her occasionally and bring her flowers and all the stuff we usualy bring to Gods. Noone can touch her or speak to her first, but she is still one of us, tangible, though untouchable.

The Living Goddess is selected by priests. First, they find four year old little girl, but not any girl. She needs to have black eyes and hair, perfect skin, and symetrical face. Then they lock her in a big room with a herd of water buffalos. There are just small openings in the room walls and the priest peep through them to check on the poor kid. If the buffalos do not hurt the girl and she does not show a sign of fear, she is the one. How the other cases come out is not important - who cares about an ordinary gal.

I was in the house of the Living Goddess. They let you in, but not everywhere, she is holed up somewhere inside. Well, it reminded me prison. Not my prison, ofcourse. She is hardly permitted to do anything, she welcomes a visit from time to time, she talks to the priests, or watches television, she has Internet connection. To my opinion it is more of a punishment and I would like to talk about this also with Dalai Lama...

V Nepálu slovensky mluvit...

ac — Fri, 26 Oct 2012 00:00:00 GMT

Do Kathmandu jsem přiletěl o dvě hodiny dřív, než jsem původně hlásil. Ale prostě jsem jim zavolal, ať si mě hned vyzvednou a oni přijeli. Dovezli mě do takového toho hotelu, kterému se říká resort. Hodně velký kus země, celý oplocený a v něm množství samostatných budov, ráno před cestou na snídani si vezmete pohorky a takové ty trekové hole a mapu a můžete vyrazit do jídelny.

A tam všichni seděli: Bill, Derek, Fred, John, Ryan, Ted, Tom, Travis, Wendy, Zoe. Seděli podle abecedy, vykukové. Později přišli ještě Milo, dva Roberti a Laura. Ti to narušili a sedli si mimo abecední pořádek.

„Na čem lítáš, Pavle?“
„Já mám Pulse.“
„A dobrý?“
„Mám ho rád.“
„Tak to rád slyším, dělal jsem na něm. Kdybys používal Stiletto, mohl bys pochválit Johna.“
Fred a John navrhují a testují padáky ve firmě Performance Designs, Bill je nějaký jejich šéf, slečna Laura je Billova dcera. Derek je členem pořadatelského týmu, zrovna tak Ryan, který je doktor (to jako lékař). Ted je Angličan, co má na starosti kyslíkové přístroje, Tom je tandemový pilot a první důstojník, Wendy je kapitánka, ta je docela slavná a je to hodně šarmantní a odzbrojující paní. Říká všem „miláčku“. A to ona může. Zoe je tu jako tandemová pasažérka. Travis je sólista. Stejně Milo, Robert a Robert, což jsou Slováci. Přijeli sem jako sólisti, ale vypadá to, že budou všechno dělat spolu. Pořád slovensky vtipkují a mě tu začali považovat za jejich starého kámoše, protože s nimi tou jejich divnou řečí občas promluvím. Ve snu nad horami v mracích lítat - zanedlouho v Nepálu slovensky mluvit.

........................

Speaking Slovak in Nepal

I arrived in Kathmandu two hours before the schedule I announced before. But I simply called them and asked for earlier pickup and they came. They drove me to a resort type of hotel. A vast piece of land all fenced around with number of solitary buildings, in the morning, when you want to go to breakfast, you put on treking boots, take hiking poles and a map, and you head for the dining room building.

And there they were, all of them: Bill, Derek, Fred, John, Ryan, Ted, Tom, Travis, Wendy, Zoe. They were sitting alphabetically, slyboots. Later on, some more came: Milo, two Roberts, and Laura. They crossed the rule and sat down out of alphabetical order.

"What do you fly, Pavel?"
"I have Pulse."
"And?"
"I like it."
"Good to hear it, I worked on it. If you had Stiletto, you could thank John."
Fred and John design and test canopies in Performance Designs company, Bill is their boss of a sort and Miss Laura is Bill's daughter. Derek is a member of the crew, so is Ryan, who is a doctor (of medicine). Ted is the Englishman who is in charge of oxygen masks, Tom is tandem pilot and first mate. Wendy is the captain, she has quite a reputation and she is very charming and disarming lady. She calls everybody "darling". And she is allowed. Zoe came here as a tandem passenger. Travis is solo. So are Milo, Robert, and Robert, who are Slovaks. They are all supposed to be solo but they seem to do everything together. They keep joking in Slovak language and I am taken as their long last pal, because sometimes I speak with them using that strange language. From a dreambook: Saw yourself in dream flying in the clouds over the mountains? Soon find yourself speaking Slovak in Nepal.

Věrozvěsti

ac — Thu, 25 Oct 2012 20:00:00 GMT

Na letišti v Miláně jsem potkal dva výjimečné lidi. Svaťa cestuje do Kathmandu, aby se odsud vypravil na sever. Má s sebou jeden takový ten suchý pytel, velký jako obal na spacák a jinak nic. Žádný kufr, prý by mu ho ztratili a on tam nechce několik dní čekat, až mu ho zase najdou. No, já jsem jim kufr svěřil. Tak uvidím. Svaťa si všechno, co bude potřebovat, na místě koupí, pak si to odveze domů a tam to prodá. Radka pojede z Kathmandu na západ. Dá se dohromady s lidmi, kteří letí do Nepálu s Emirates přes Dubaj. Jí připadá tahle cesta přes Miláno a Delhi lepší. No jasně, to mně teď taky. Radka dělá v cestovce, co pořádá tyhle trochu nadstandardní výlety po horách a tak. Jo - a já poletím na východ. Budeme jako věrozvěsti, co si rozdělili území a každý bude prudit ve svém sektoru. Jednomu by se až chtělo říct, že tímhle způsobem provedeme hvězdicovou invazi Čechů do Nepálu, ale jeden to neřekne, protože Svaťa je Moravák.

Seděli jsme v letištní hospodě a probírali jsme některé věci, které lidi, co se znají patnáct minut, zrovna neprobírají. Ale někdy se to tak sejde, že se potkají a hned to proberou... Kdybych stihl svůj původní let, tyhle dva bych nepoznal. Znám je, protože jsem idiot, který zmeškal letadlo. A pak že idioti jsou v nevýhodě.

........................

Apostles

In Milan I met two exceptional people. Svaťa travels to Kathmandu to start his trek to the north. He wears one drybag, size of sleeping bag cover, and that is it. No suitcase or other luggage, he knows the airlines would lose it and he has no time to sit and wait until it is found. Well, I entrusted one to them. I will see. Svaťa will buy everything he needs when he is in Nepal. Then he takes it back home and sells the stuff. Radka will travel to the west of Kathmandu, not before she meets a group of people who fly there via Dubai with Emirates. Radka finds this itinerary through Milan and Delhi better. So do I, now, plain to see. She works for a tour operator dealing with these special types of trips (mountain treks and stuff). Yes - and I go east. Like apostles we will be, who divide the territory and spread to bother people in separate sectors. One would tend to say that this way we will do a star-shaped invasion of Czechs to Nepal, but one will not say it because Svaťa is Moravian.

We sat in an airport restaurant and we discussed some things people who just met usually do not discuss. But sometimes it happens that people meet and discuss it all right away... Did I catch the plane I planned to catch, I would never meet these two. I acquainted with them because I am an idiot who missed his flight. And they say idiocy has its disadvantages.

Dobře začněte

ac — Thu, 25 Oct 2012 17:00:00 GMT

Ať děláte cokoliv, dobře začněte. Špatný začátek pokazí všechno, co následuje.

Na letiště jsem přijel pozdě a uletělo mi letadlo. „To je konec!“ řekl jsem si. A právě to mi pomohlo pochopit, že tohle ještě není začátek. Ten teprve přijde a bude takový, jaký si ho udělám. Ke slovu se dostala kombinatorika. Když nebudu zítra večer v šest hodin a dvacet minut tamějšího času v Kathmandu, utrží moje výprava vážnou ránu, z níž by se už nemusela vzpamatovat. Do Dubaje letem ve čtyři se nedostanu, ale mohl bych se zkusit dostat na nějaké jiné letiště, odkud mě do Dubaje vezmou.

„V důsledku vašeho nenastoupení v Praze se ruší veškeré další vaše rezervace včetně těch zpátečních. I když doletíte do Dubaje jinudy a včas, místo v tom navazujícím letu už nebude vaše, vidím tu dlouhý seznam čekatelů. Právě jste někomu udělal velkou radost.“ Rty té paní byly nalíčené barvou stejně červenou jako je ta, kterou je vyvedené logo společnosti Emirates. A pohybovaly se (ty rty) úplně plynule, souměrně a jakoby strojově: „Právě jste někomu udělal velkou radost.“ Bez úsměvu, bez pobavení, bez lítosti. Radost toho čekatele, co se už za chvíli v Dubaji dozví, že se dočkal, přesně vyvážila rozčarování idiota (mě), co nedokázal přijít včas. Oči té emirátní paní se ovšem smály a volaly: „Blbečku!“

U přepážky agentury Last Minute Tickets seděla slečna Daniela a po krátkém rozhovoru bylo jasné, že jsem zase jednou našel tu pravou. Ona mě dostane do Kathmandu, ona to dokáže. Vyslechla si zadání a její prsty se rozběhly po klávesnici. „Poletíte do Milána, odtud do Delhi a v Kathmandu budete zítra po páté hodině.“ Ona je úžasná! POČKAT! „Kolik to bude stát?“ „No, musíte stornovat tu původní letenku, co máte s Emirates, strhnou vám stornovací poplatek, zaplatíte mně a zbude vám asi tři sta korun. Vyděláte, to je dobrý, co?“ A její rty se smály. Oči úplně standardně říkaly „blbečku“, ale já jsem se topil v štěstí.

Letím do Milána. A teď vám něco řeknu: tomuhle já říkám dobrý začátek.

Start right

Whatever you do, start right. Bad start spoils everything that comes after.

I arrived late to the airport and I missed my plane. "Ths is the end," said I to myself and it helped me realise that it is not yet the beginning. The beginning is still to come and it will be as good or bad as I will make it. It was the combinatorics time - if I am not in Kathmandu by 6:20 PM tomorow, my trip will suffer a serious damage it may not ever recover from. I will not make it to Dubai by the four o'clock flight, but I could still try a flight to some other airport where they can take me to Dubai from.

"As a consequence of your 'no show' here in Prague, all your subsequent bookings will be cancelled including those for your return flight. Even if you get to Dubai some other way and on time, your connecting flight will not be booked for you any more. I can see a long waiting list here. You just did someone a big favour." The lady's lips had the same red color as the corporate logo of Emirates Airlines. And they moved (the lips) smoothly, symetrically, and sort of mechanically: "You just did someone a big favour." Not a sign of laugh, no fun, no regret. The glee of the unknown waiting person who will shortly learn that he or she is lucky was in perfect ballance with the sorrow of an idiot (me) who did not have enough together to get to the airport on time. But the eyes of the Emirates lady laughed saying: "Moron!"

The counter of Last Minute Ticket Service was womanned by Miss Daniela and I knew after a short conversation that once again I have found the one. I know she will take me to Kathmandu, she will make it happen. Daniela heard my problem through and her fingertips started to dance on the keyboard. "You fly to Milan then you go to Delhi, and you will land in Katmandu some time after five o'clock tomorrow. She is gorgeous! WAIT A MINUTE! What is the cost? "Well, you have to cancel the original Emirates ticket and pay the cancellation fee. Then you will pay me and there is still three excessive hundred crowns left to you. You will profit on this. Good one, ain't it?" And her lips laughed. The eyes were saying the ordiary "moron", but I was drowning in hapinnes.

I fly to Milan. And I'll tell you something: I call this a good start.

Blíží se to

ac — Wed, 17 Oct 2012 18:00:00 GMT

Včera jsem se dozvěděl, že na naši vrcholovou akci bude místo původně plánovaného jednoplošníku povolán vrtulník. Hustý. To bychom se měli dostat ještě o trochu blíž k Hoře a celá událost by se mohla posunout o pár set metrů výš.

It Draws Near

Yesterday I learnt that for the climax event of our expedition, a helicopter will be summoned to replace the monoplane aircraft that was planned so far. Cool. That could get us little closer to the Mountain and move the entire action one or two thousand feet higher, I believe.

O ptáka míň

ac — Thu, 04 Oct 2012 12:00:00 GMT

Díval jsem se na to, jak se přistává a vzlétá na letišti v Lukla. Síla. Je tam krátká dráha, skalní stěny a propast. Prý je to nejnebezpečnější dopravní letiště na světě. Uvidíme. Zrovna nedávno nějaké letadlo havarovalo na cestě z Kathmandu právě sem. Ale to bylo pár minut po vzletu a srazilo se s ptákem nebo snad s hejnem ptáků nebo jak. Takže kde je to vlastně nejnebezpečnější?

Hned jsem se zapojil do vědecké disputace o tom, že není žádná pravda, že v místě, kde se právě stala nehoda, se hned tak nestane další. Dvě za sebou jsou prý ještě méně pravděpodobné než jedna, takže je hned bezpečnější být v letadle zrovna tam. Kecy. Pravděpodobnost se na tohle neptá, to riziko je pořád stejné. Dalo mi práci přesvědčit veškerou audienci, kdo je tu nejchytřejší (že jako já) a ať mě neutěšují, že mám být v pohodě, protože to já budu, ale ne na základě pseudovědeckých blábolů.

A pak najednou někdo řekl: "A to letadlo se srazilo s ptákem? Tak teď je tam ale o ptáka míň. To tu pravděpodobnost přece snižuje!" A mně tak sklaplo, až to cvaklo. To je pravda. Prohrál jsem.

A teď už musím jít. Jdu vrátit universitní diplom.

.........................

One Bird Down

I watched some videos of landing and takeoff from Lukla airport. Impressive. The runway is short, there is rock walls around and an abyss. Most dangerous civil airport in the world, they say. We’ll check it out. There was a plane crash lately on a flight from Kathmandu to here. But it was just few minutes after takeoff and the plane hit a bird or a flock of birds, perhaps. So which place is most dangerous now?

About that: I got involved in a scientific dispute about probability of accidents. It is not true that on the spot a crash happened the probability of another one is reduced, based on some primitive calculation that two consecutive mishaps are even less probable than one. Boarding a plane in place and time of a recent accident is safer? Crap. It took me time to convince the audience who is most educated in mathematics here (meaning me) and that there is no need to keep me cool about the flight. I will be fine, anyway, but not using scientifically incorrect explanations.

And then someone said: "The accident was a bird encounter, that right? So there is one bird down there. And it should lower the likelihood of another crash, should it not?" And my jawbone fell with a click. That was correct. I was defeated.

Got to go now. I am returning my university diploma.

Tak za měsíc...

ac — Tue, 25 Sep 2012 12:00:00 GMT

Přesně za měsíc odjedu. Tady už mě skoro nic nebaví. Píšu si s americkým organizátorem akce o úplných hovadinách. Ptám se ho, jaké přesně bude vybavení, jestli mi dovolí mít na hlavě kameru a tak podobně. A on mi odpovídá, že to o tom vybavení přesně neví, ale že mi to zjistí, a že to o té kameře ví, že nedovolí, a tak podobně.

A já mu dám zase na chvíli pokoj a na něco se ho zeptám zase až za pár dnů. A tak plyne čas a už zbývá jen měsíc.

.........................

One Month to Go...

One month, give or take nil and off I go. There is barely what makes me happy here. I exchange mails with the Americans who organize the trip, chatting about bollocks. I ask about the gear, and if I will be allowed to wear a camcorder on my head, and stuff. And they answer that they cannot be much specific about the gear at the moment, but they will find this out for me, and they CAN be specific about the camcorder and the answer is NO. And stuff.

And I will give them a short breathing moment now and I will come with some more questions later on. And that is how my time is bid and only a month is left.