A teď - o čem mluvím: v Indii mi konečně došlo, kdo je brzdou pokroku: Bůh. Na špici vývoje jsou civilizace, které se zbavily Boha a přestaly většinu svého času trávit modlitbami, lezením po zemi a dětinskými rituály. Všechny tyhle věci pro ně vymysleli vůdcové, co je chtějí ovládat a držet v ponížení, kterému vznešeně říkají "pokora před něčím, co nás přesahuje". Dá se namítnout, že pojem "špice vývoje" je relativní a je otázkou, kdo je dál, ale tahle relativizace je dalším trikem církví, které se ve jménu "něčeho vyššího" snaží udržet masy co nejníž. Na špici vývoje je ten, kdo přijede do chudé země a za zadkem se mu okamžitě udělá fronta malých i velkých fyzických i právnických osob, které po něm něco chtějí a zdůrazňují, že by jim to měl dát, protože on se má stokrát líp než oni. A že jsou jenom zmatení a nevědí, co je pro ně dobré? No, výborně, a kdo to ví? Kazatelé?

Když se někdo zcvokne a začne rozmlouvat s fiktivním přítelem a rádcem, který existuje jenom v jeho hlavě, stanoví mu lékaři diagnózu a začnou uvažovat o tom, jestli ho nešoupnou do nějakého pavilonu v blázinci. A mezitím po glóbusu chodí po kolenou miliony lidí, kteří si myslí, že žijí jenom proto, aby se zalíbili fiktivní postavě, jejíž úmysly jim navíc tlumočí partička funkcionářů. Tak kdo je tady, pro Pána Boha, magor?

Milé děti, neřeknu vám to přímo do těch vašich ksichtíků, protože bych vám tím začal bourat vesmír a na to nemám právo, ale napíšu vám to sem: dokud budete každý den trávit hodinu u oltáříku na zemi v koutě místnosti, kde by jinak mohla stát knihovnička, a druhý den mi budete vykládat, že už jste fakt neměly ani chvilku na procvičování krácení zlomků, budete běhat za oslem, zatímco já budu jezdit autem. Jak chcete. A vzpomeňte si, že byste chtěly taky jezdit autem...]]> Sat, 30 Mar 2013 00:15:00 GMT http://www.blogabond.com/TripView.aspx?tripID=194791 http://www.blogabond.com/CommentView.aspx?commentID=633401 0 28.6 77.2 Most of the kids now sit on benches (all of them, actually, except for one pre-school class). Some children improved their English language skills, though it lies rather in their ability to listen and understand than the ability to speak and express themselves. The kids, when you look at them, are cleaner than the year ago. Many of them are more self-confident and self-assured than they used to be. I visited some of the families in their homes. Their living standard is far below what people in my country can even imagine. Were it not for this school, they would be probably left without a chance to get a decent job and to rise up from this bottom of existence. So, my words of appreciation to the school for giving them this chance. Only locally focused organisation can do, I do not believe that occasional aid the government provides to the slum communities through its missionaries hits the target effectively enough.

On the other hand, there is big space for improvement in the school. Most of the problems, I believe, come from lack of financing (no surprise) and impossibility of even mid-term development planning. I understand that the school survives from contributions and donations that have to be renegotiated and begged for every year again and again with no assurance there would be sufficient resources to run the school, pay at least some money to the teachers, carry all the costs of electricity and other necessities... The school misses a mid-term (three to four years ahead) plan of action - investments, strategic goals to achieve. No wonder, it is impossible to make one, when there is no stable finance resource.

And there are so many items that would go into the list of goals:

Classrooms have no walls, classes disturb each other; kids, when unattended, cannot help it and cannot stay quiet. (It appears to be Indian national feature that they fight noise only with bigger noise.) On top of it, unfinished walls are ugly and also dangerous.
Classrooms have no windows - a small hole in the wall that lets some light in is not a window. Lighting of the classrooms is random; some children cannot see what is on the blackboard.
Plaster on the outside of the building and especially inside and also some wall painting would help a lot. White walls would change the appearance and help with the light. Also the wiring that leads to fans and lights could be safely hidden. The building is full of dust coming from the raw bricks, not speaking about impossibility to hang anything properly on the walls.
Toilets are a catastrophe. It is good to explain the principles of cleanliness again and again, but if the bathrooms do not allow for the basic hygiene... One of many: there has to be running water inside the bathroom, so kids leave the room clean.

As to the system of education:

The tendency to memorize instead of thinking, understanding and being able to figure out, is the common disease of many educational systems. It cannot be accounted to this particular school; I suppose it is a country-wide problem. Anyway, the ability to think is what distinguishes humans from other species and it should be the school´s primary task to develop and support it. Children have answers written in their textbooks next to the questions and when asked they only copy these not having the slightest idea what the question is about. You change the order of questions and they are confused, you change the wording of some question and they get lost. The answers in their books are often complicated and they obviously did not come out of their heads, maybe some teachers helped. And if one of them answers is incorrect and you tell the kids? Their universe collapses.

Discipline is very frequent word in this school, but order and organisation is what the school lacks from top to bottom. Yelling is a military way to enforce discipline and it very often only enforces a feeling of discipline, not discipline itself. Discipline comes from respect. Respect to rules, respect to personalities of the leaders, respect to each other. Children obviously respect the positions of the teachers and the principal. I am not sure if a real personal respect is also there. And the way things are (not) organised here does not arouse much respect. Example: the habit to burst in the classroom and start talking to children (very often, by the way, with a voice pitch that - to me - indicates some sort of conflict) is bad, to my opinion. If there is any information that needs to be spread, there are morning assemblies and maybe some other ways to do it.

The classes must be exhausting for the children. Except the break for lunch which is very short, there is no time to sit and chat. And kids have so much to tell each other. No wonder they use the time during the teaching periods to do that... Giving them a little break between the periods might bring some relief to all players of the game. I find no pleasure in calling for silence once a minute.

I guess I do not have to stress that all I do and say including my critical words is meant to help. But what I want to repeat over and over is this: This school is the only fixed point the children have when they leave their homes and it is very good alternative to roaming the slum area with no perspective. And I am much convinced that some of the kids (and after this second mission I could name them) have a bright future ahead of them.

Many thanks for giving me the opportunity to take part.

Opožděně podávám toto hlášení o průběhu školního výletu do pamětihodné zahrady Jantar Mantar v centru města Jaipur.

Studenti byli při zahájení výpravy v 8:15 před budovou školy rozděleni do osmi družstev o početnosti pěti až sedmi členů. Kapitány družstev byli studenti osmé třídy, kteří nesli vlajky různých barev, ostatní pak byli označeni páskou příslušné barvy uvázanou na levé ruce. Většina studentů byla schopna podat mi levou ruku k uvázání stužky na první pokus, dvěma studentkám se to povedlo až napotřetí.

Odpovědnost za udržování kompaktnosti i neklesající mohutnosti strukturované jednotky byla distribuována mezi jednotlivé kapitány metodou per partes, pro získání úplné jistoty jsem útvar ještě trvale obíhal metodou německého ovčáka. Ušla-li děcka toho dne v úhrnu zhruba dva kilometry, já jsem jich uběhl tak dvanáct.

Při cestě autobusem do města vyzval principál všechny děti, ať ve voze mlčí. Smysl příkazu mi do této chvíle uniká, já bych je právě přesně v tomto místě a čase nechal, ať si povídají. Děti měly podle pokynu celou cestu položený jeden prst na rtech a když se jich principál na něco zeptal (jako že se jich v jednom kuse jednotlivě na něco ptal), mluvily přes ten prst. V ostatních se očividně hromadila nevyřčená slova.

Při nákupu vstupenek došlo k politováníhodnému incidentu, za který se dodatečně omlouvám. Pokladní, který nemá čtyřicet rupií nazpátek a jako vysvětlení uvádí, že se tomu nemůžu divit, protože problém s drobnými on má přece každé ráno, není idiotem, za kterého jsem jej nesprávně a ukvapeně označil, ale standardním indickým pokladním, který svým intelektem přispívá k tomu, aby Indie byla tím, čím je.

Před vstupem do zahrady se k nám připojila principálova starší sestra Pratima. Uvnitř sehnala indického průvodce, který dětem v jejich hindštině vysvětlil, jaký je princip a účel různých staveb a zařízení, která se v zahradě nacházejí. Překvapilo mě, že studenti ho poslouchali, i když jsem později několika otázkami zjistil, že pokud pochopili byť jen jedinou věc z toho, co říkal, sami doteď nevědí, která věc to byla. Při výkladu samotném však překvapivě působili dojmem školní exkurze. Tuto náhlou improvizaci paní Pratimy jsem tedy ocenil.

Po vyučování jsem strávil ještě nějaký čas v diskusi s Nikhilem, jehož inteligenční kvocient se stale ještě plazí po dně jeho možností a nechce se odrazit. Jednoduché úlohy strašně komplikuje a při jejich řešení se pak zamotává.

Když jsem opouštěl školu s asi patnáctiminutovým zpožděním, objevila se trochu udýchaná Pooja v těch svých šatičkách a že musím jít s ní, slíbil jsem to přece. A já, že klidně, akorát jsem si myslel, že nic nebude, když nebyla ve škole. A co se vůbec stalo, že ráno nepřišla? Ále - ráno se jí tak točila hlava, že fakt nemohla do školy. I vyšli jsme.

Šlo se severním vstupem do slumové oblasti, u třetího kravince kolem prasečího bahniště, přes močál po povaleném stožáru vysokého napětí, psím náměstíčkem - a byli jsme tam. Pokojík dvakrát jeden a půl sáhu, většinu zabírá postel - tvrdá deska a přes ni závěs - na které spí, jí a studuje Pooja i Jitu. Vaří se na podlaze.

Když jsem tohle všechno o chvíli později vyprávěl svému domácímu a dostal jsem se k místu, kdy mi Pooja nabídla oběd, řekl: „No, doufám, že jsi to přijal, určitě to tam půl dne připravovala, proto nejspíš nešla do školy...“ A já na to: „Jak to...?“ A on: „Tak to je snad jasný, ne?“

Nevím, jestli jsem někdy před tím na takové návštěvě byl. Vím - nebyl.

A to, že pak mlátili i uniformované policisty hlava nehlava (i když podle televizních záběrů to mlátili spíš hlava), to vysvětlili tím, že ti v uniformách jim bránili v tlučení těch v civilu.

Když se ti policajti vrátili večer domů, naštvaly se jejich manželky. Taková policajtská panička běžně akorát vyklepe tomu svýmu prach z úboru a po večeři mu přeleští obušek. Ale tentokrát fňukal, že dostal na budku a že má na tváři šrám po zásahu výtiskem zákona o služebním poměru v plném znění včetně novel. A začaly je hecovat, ty svoje příslušníky: „Nikdo se za vás nevezme, nechají vás tam zabít, to vy byste teď měli stávkovat!“ Ale manželé jim na to řekli, že to nejde, policie fakt stávkovat nesmí. A tak hned druhý den vyšly do ulic policajtské manželky. Vzaly si pěkné barevné šaty, aby jim to slušelo, některé měly nové šátky, co si ještě večer narychlo koupily, a šly. Nemlaťte naše muže! Právníci jsou paraziti, co pomáhají zločincům tím, že je ještě hájí!

To ten úžeh je lepší, tím jsem prošel teď. Je to taková rychlovka - jak to přišlo, tak to odejde, jak říkavala jedna z četných babiček v některé z mnoha rodin, jichž jsem byl za svůj dlouhý život členem. Stačí s tím správně zacházet - pít. Australský ležák Foster’s, vodu, čaj, kafe, když je toho hodně a když to teče, stačí jenom zkontrolovat, jestli to není žíravina nebo ropná látka, a rovnou to vypít. A to bolení hlavy, asi nejprotivnější příznak toho stavu, po tom pití přejde. Taky není úplně špatně si tou vodou přímo pokropit hlavu, vypadá to sice trochu výstředně a indické děti v parku to začnou hned dělat taky, ale nakonec je to zábava a když to pomůže... Někoho prý ta hlava začne bolet až po čase, až někdy večer, takže ta protiopatření dělá se zpožděním, ale já to tak nemám.]]> Sun, 10 Mar 2013 17:00:00 GMT http://www.blogabond.com/TripView.aspx?tripID=194791 http://www.blogabond.com/CommentView.aspx?commentID=631656 0 26.9166667 75.8166667 ]]> Mon, 11 Mar 2013 10:00:00 GMT http://www.blogabond.com/TripView.aspx?tripID=194791 http://www.blogabond.com/CommentView.aspx?commentID=631652 0 26.9166667 75.8166667 Na místě nás očekával obří sál s pódiem, oponami a osvětlovacími rampami. Přicházeli řečníci a všichni měli tolik co říct. Pak vždycky dali někomu za něco nějakou cenu a udělili mu slovo. A on se rozhovořil, jak těžce se mu začínalo, jak měl každý den nejvýš tři čapáty a něco té vody, ale nikdy se nevzdal a pořád pracoval, jak chtěla maminka, ach ano, maminka, ta kdyby tu teď byla, ta by koukala, že jenom k snídani mu dneska přinesou čtyři čapáty a do toho všeho má tuhle cenu. A po něm další oceněný a pak další. Nejlepší mladý podnikatel, nejlepší starý podnikatel, nejstarší mladý podnikatel, nejbohatší chudák, nejsympatičtější podnikatel, nejelegantnější podnikatel, nejpodnikavější podnikatel, nejvíc zaneprázdněný podnikatel (ten nepřišel), podnikatelka. Cena za cenou. A do toho taneční výstupy, mluvené předěly, pětačtyřicetiminutové komické vložky.

Čtyřicítka dětí z mojí školy seděla vzadu a dívala se. To, co se dělo na pódiu, je zajímalo jenom chvíli, pak si našly zábavu spočívající v přelézání z jedné řady do druhé tak, aby to student sedící v cílové řadě nečekal a nedokázal tomu zabránit. Ty děti jsou totiž tak úzké, že než se nadějete, sedí vedle vás na sedadle a přestože vás trochu omezí, v pohodě se tam vejdou. Napřed jsem je okřikoval (šeptem tedy), ať to nedělají, že tohle je vážná chvíle, protože ten tlustý pán, co právě přebírá cenu, začínal kdysi s jedinou rupií v děravé kapse a ony by se měly snažit, aby jednou byly taky tak úspěšné a tlusté jako on. Pak jsem je prosil, ať u toho aspoň neřvou. A potom jsem zjistil, že to dělají špatně. Kdyby útočily v trojicích, takže dva by vždycky toho obránce roztěkali předstíraným pokusem o průnik a třetí by na to sedadlo skočil, měly by velkou pravděpodobnost úspěchu. Ukázal jsem jim to ve spolupráci se dvěma obzvlášť vnímavými lumpy, se kterými jsem se na tomto postupu domluvil (šeptem tedy).

Principál tam nebyl. Šel si se svou manželkou sednout někam dopředu mezi významné hosty, protože se ukázalo, že se na tuhle akci dostavil především proto, že si chce různým taktickým manévrováním a sebeprosazováním zajistit na příští rok jednu tu cenu pro sebe. To ovšem neříkám, aby to vypadalo jako špatná věc, to je normální manažerská práce vedoucí ke zviditelnění celé školy. Rozhodně tam ovšem nebyl, takže úlohu rozumné osoby převzala Yrla, která to ale taky nevydržela dlouho. Nakonec nás ukáznil jeden osvětlovač tím, že nás osvítil. To je docela nepříjemná věc, když na vás namíří dvě pětadvacetikila a úplně cítíte, jak to nejen svítí, ale i pálí. Myslím, že Asijská unie by tu měla nařídit používání ekologických svítidel, z těchhle se fakt dělá horko jak v pekle.

Na závěr tohoto večera se děti seřadily ve foyer, principál se postavil v čelo šiku a najednou, kde se vzal, tu se vzal, rajasthanský ministr školství! Děcka, principál a pan ministr na společné fotografií ve slavnostních prostorách Maharana Pratap Auditorium. To by teda Maharana Pratap koukal! Proto pan principál tak potřeboval, abych tam byl, chtěl, abych udělal tu fotku. Druhý den se bohužel ukázalo, že osvětlení toho místa a blesk foťáku propůjčily principálovi poněkud oligofrenický výraz (efekt červených očí je dobře známý, efekt debilního ksichtu už tolik ne a přesto se někdy dostaví). Trošku jsem potom tu fotku opravil, takže teď si ji může dát na stěnu nad svým stolem.

Do Maharana Pratap Auditorium jsem se pak podíval znovu, když měla výroční besídku školka, do které chodí principálův čtyřletý synek. Předškolní děti tam předváděly docela náročné scénické výstupy a celé to bylo velmi výpravné. Zase byly projevy, ředitelka školky mluvila, maminka jednoho dítěte mluvila, maminka druhého dítěte mluvila, hosté mluvili. A všichni mluvili naprosto zparchantělou řečí. Oni v půlce věty přepínají mezi hindštinou a angličtinou! Já fakt nevím, tak oni bojují za nezávislost, potom pravidelně slaví, jak se zbavili Britů, a pak když mají někde promluvit, spustí anglicky. Jejich národní obrození musí zřejmě teprve začít. Byl tam jeden rozhlasový komentátor, představovali mi ho, že prý je velmi známý, tak jsem se ho ptal, jestli taky mluví napůl anglicky, když je ve vysílání. A on, že jo. Je to tak jednodušší. No, to nevím... Říkal jsem mu o obrození a on se ptal, jaký anglický výraz se pro to používá. To byl problém hned dvakrát. Nemohl jsem to slovo najít, nakonec jsme se dohodli, že nejpříhodnější výraz je "resurgence", ale hlavně jsem ho potřeboval přesvědčit, že nehledá anglický, ale hindský výraz a jestli ho nenajde, obrodí prd.

Ale zpátky k mým hostitelům: kdo je vlastně otcem těch dvou dětí, co tady pobíhají? No - a to je bomba: on tu bydlí. Vždycky odněkud vyleze, děti mu říkají "papa", což je úplně normální označení pro tatínka, a Babu ho nemá rád. Nechoval se k němu nijak uctivě už vloni, ale letos vyloženě chodí a říká: "Já ho tu nechci, já ho vypakuju, ať už se na něj nemusím koukat." A neříká to hindsky, to bych mu nerozuměl, říká to anglicky, takže to říká vyloženě mně. A jako by čekal na nějakou moji reakci. Tak vždycky říkám: "Hele, já to tady nechápu, já jenom vidím, že ten úplně malej si s ním hraje a je šťastnej."

A on papa není nijak zvlášť složitý, spíš naopak, a je ke mně strašně uctivý a dorozumívá se se mnou posunky, protože jinak nedovede, jenže když přijde na posunky, tak já nedovedu vůbec nic. Zatvářím se vždycky strašně vážně a začnu si před břichem různě překládat prsty, jako to dělají ti neuvěřitelní lidé v černém oblečení v rohu televizní obrazovky. A rozumět mi je asi tak jako jim.

Ten starší kluk se za otce vyloženě stydí a tak různě s despektem ho napomíná, tohle nedělej, tohle přece nemůžeš, nech toho a tohohle taky nech. S panem domácím, ani s nikým jiným o tom z vlastní iniciativy nemluvím, nemám, co bych řekl, akorát když říká, že to přece musí být hrozné i pro něj (jako pro toho papa), že to je hrozná situace, když je v rodině někdo, kým všichni opovrhují, tak já jenom kývám, že to znám. Ovšem už nijak nerozvádím, z které strany to znám...]]> Wed, 06 Mar 2013 18:00:00 GMT http://www.blogabond.com/TripView.aspx?tripID=194791 http://www.blogabond.com/CommentView.aspx?commentID=631334 0 26.9166667 75.8166667 Denně po mně žádá náročné matematické úlohy z oboru aritmetiky, kombinatoriky, logiky, fyziky a dalších disciplin. Já mu je dávám, mám jich zásobu. Uvedl se dobře. Sečetl čísla od jedné do tisíce v čase kratším než deset minut, neboli - přišel na to, jak se sčítají aritmetické řady. Potom správně odměřil patnáct minut, maje k dispozici toliko dvoje přesýpací hodiny, jedny jedenáctiminutové a druhé sedmiminutové.

Ale pak přišla nějaká krizovka a kluk mi začal drobátko blbnout. Chtěl dvě úlohy, že je vyřeší do druhého dne. Dostal dvě. Jedna byla: "Rearrange the order of all seven letters in NEW DOOR to get one word." A ta druhá byla ještě lehčí: "Kolik písmen má správná odpověď na tuto otázku?" A on mi druhý den přišel říct, že pokud REWOOND není slovo, nemá první úloha řešení, a u té druhé úlohy spočítal písmena v otázce. Nedal jsem najevo zklamání, řekl jsem mu, že pláču, protože jsem si vzpomněl, jak mi kdysi umřel kanárek. Ale když jsem mu pak řekl správné odpovědi a on začal držkovat, že to ne, že to neplatí, že jsou to chytáky a že chce nové úlohy, už mi bylo zase do smíchu a vzpomněl jsem si na další výrok Sheldona Coopera: "Nemyslíte, že kdybych se mýlil, tak bych to věděl?"

Tak teď chlapec za domácí úkol přelévá vodu pomocí jednoho pětilitrového a jednoho třílitrového kyblíku, dokud nenaměří čtyři litry. Snad to do zítřka zvládne a já se nebudu muset vymlouvat, že jsem si vzpomněl, jak ve filmu Poslední výstřel umřel Vinnetou. To bych nevysvětlil, tady nikdo neví, kdo jsou Indiáni.

Práce se zabývá jevem fázového posunu, který byl teoreticky pojednáván v četných odborných i odborně popularizačních textech. Tentokrát se však zaměřuji na zcela reálnou instanci tohoto jevu, kterou lze pozorovat v ulicích indických měst. Snahou mých kolegů z celého světa (a nepopírám, že i mou snahou) je dostat tento úkaz pod kontrolu a dospět k technologickému, případně jinému postupu, který by umožnil jev vyvolat a řídit. Přestože jsem v tom dosud neuspěl, podařilo se mi něco, co je pro konečný výsledek nezbytnou podmínkou: dokázal jsem, že fázový posun existuje a je možné jej prozatím alespoň pozorovat. Tolik úvodem.

1. Dvojice prostorů
Dvojicí navzájem fázově posunutých prostorů, kterou se mi podařilo odhalit a pozorovat, je svět řidičů a svět chodců. Stručně zopakuji, že čas není spojitou veličinou a všechny jevy, jež se zdají zcela plynulé, se ve skutečnosit dějí v trhaných skocích. Skokový průběh zdánlivě plynulých jevů nelze přístrojově měřit nebo jinak dokumentovat, protože veškeré případně použité přístroje jsou součástí pozorovaného kvantového modelu a jako takové nedokážou provádět vnější monitorování systému. Na otázku, co má udělat člověk, ať už laik či vědec, který o samotné existenci kvantového modelu pochybuje, je jednoduchá odpověď: přestat pochybovat a uvěřit. Na námitku, že věřit je nevědecké, existuje ještě jednodušší odpověď: věda je stejně jenom jiná víra. Údajným autorem tohoto vysvětlení, jež je známé jako „backroom enlightenment“ je český (Evropa) myslitel Gejza Klapka, který je měl vyslovit v zadní místnosti vědeckého pracoviště PB Drop Zone v České (Evropa) republice.

Důležitou otázkou zůstává, jaký je stav vesmíru v době mezi trhanými skoky, co se tam v tu chvíli děje? I na tuhle otázku je odpověď překvapivě jednoduchá: nic. A to nikoli nic ve smyslu, že všechno stojí, ale nic ve smyslu, že nic není. A to je spousta času pro to, aby se dělo něco jiného s něčím jiným, co tam toho času je. A právě takovou paralelní koexistenci dvou prostorů a časů nazýváme fázovým posunem. Tyto vesmíry spolu nemohou interagovat, ledaže...

2. Rozostřený fázový posun
Je-li prostor vychýlen ze svého kvantového rytmu a vrcholy jeho kvantové sítě jsou silou, která je toho schopná, strhávány na absolutní časové ose o zlomek časového kvanta stranou (stručně: prostor je fázově vychylován), jsou jednotlivé body na časové přímce roztahovány do tvaru drobných úseček - fázový posun je rozostřený, věci na chvíli strnou, než sebou znovu cuknou. Tento prostor je pak pozorovatelný ze dvou pohledů: je patrný ve světě, z něhož je fázoposuvnou silou vytahován (začátek úseček), sám sebe však pozoruje v koncových bodech úseček, kde je posun dokonán. Fázově vychýlený vesmír je tak viditelný z původního mateřského prostoru, sám však vidí pouze sebe.

3. Řidiči nevidí chodce
Do fázově vychylovaného prostoru vstupují indičtí řidiči motorových vozidel. Jsa chodcem, mohu bez problémů (i když často s údivem) pozorovat jejich počínání, oni si mě však nevšimnou. Odhalit skutečnost, že se jedná o důsledek rozostřeného fázového posunu, mě stálo hodně vědeckého úsilí, při němž jsem angažoval takovou dávku abstraktního myšlení, že to mělo občasné laxativní, dysenterické, až diarrhoetické účinky. Vyžadovalo to i silné potlačení osobních emocí, původně jsem totiž dospěl k závěru, že řidiči jsou bezohledná hovada, což jsou však zjištění z oblasti sociologie a psychologie, které nejsou mými obory. Tam mě Nobelova cena nečeká, zatímco v kvantové fyzice ji teď mám jistou a musím jenom doufat, že si zase nenajdou ještě jednoho, se kterým se budu muset dělit. Dělají to teď pořád...

4. Jaká síla fázově vychyluje indické řidiče?
Zatím nevím. (Ale tu cenu bych stejně chtěl.) Mohu opět pouze shrnout svá pozorování. Pracuji s domněnkou, že se jedná o mentální vlohu typickou pro indické obyvatele. Usednou-li na zvíře nebo zvířetem tažený povoz, nevychýlí se. Jakmile však použijí dopravní prostředek, který jim dali Angličané (nebo později jiní příslušníci západní civilizace, mezi které můžeme počítat i Rusy, co sem odkládají automobily Moskvič, jejichž princip ale stejně vymyslel Němec), posunou se a není s nimi žádná řeč, a to ale w ogółe (můj strýček Lakshmi Mittal má železárnu v Ostravě a tenhle výraz pořád používá).

Tak na tohle jsem přišel a ještě na tom budu pracovat. Tolik závěrem.

Prof. Amit Kwantichandra, DrSc.]]> Wed, 27 Feb 2013 19:00:00 GMT http://www.blogabond.com/TripView.aspx?tripID=194791 http://www.blogabond.com/CommentView.aspx?commentID=631046 0 26.9166667 75.8166667 ]]> Wed, 27 Feb 2013 00:00:00 GMT http://www.blogabond.com/TripView.aspx?tripID=194791 http://www.blogabond.com/CommentView.aspx?commentID=631045 0 26.9166667 75.8166667

http://youtu.be/OA4KHNUi2dY]]> Tue, 26 Feb 2013 17:00:00 GMT http://www.blogabond.com/TripView.aspx?tripID=194791 http://www.blogabond.com/CommentView.aspx?commentID=631044 0 26.9166667 75.8166667 ]]> Mon, 25 Feb 2013 09:00:00 GMT http://www.blogabond.com/TripView.aspx?tripID=194791 http://www.blogabond.com/CommentView.aspx?commentID=631043 0 26.9166667 75.8166667 vat of jaggery = díže melasy