Přisedl si ke mně americký pár a začali mi vyprávět, co všechno už viděli, a marně se mě ptali, co si myslím, že by ještě měli vidět. A svěřili se mi s jednou záhadou, kterou dlouho řešili a kterou už měli vyřešenou.

Vždycky když je pomalu předjel nějaký riksha-taxík a oni si řekli, že by se jim hodil a že si do něj naskočí, začal jim ujíždět, sotva projevili zájem nastoupit. To je ovšem zvláštní, protože já jsem třeba zvyklý na to, že mě vyloženě pronásledují, jedou vedle mě a pokřikují, že si mám nastoupit. A tihle Američani si časem všimli, že je to tím, z které strany se k němu hrnou. Oni jsou naučení nastupovat do taxíku zprava, takže si ho vždycky obešli a on to pochopil, jako že ho odmítají, tak jel dál obtěžovat zase někoho jiného.

Za tohle vyprávění jsem jim moc poděkoval. Naučili mě odmítat taxíky! A hned cestou domů jsem to začal praktikovat, funguje to. Jenom si musím dávat pozor, když ten taxík obcházím zprava, aby mě něco zezadu nesňalo, protože už se docela motám ve vozovce plné provozu.

written by  ac on February 22, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

---

comment on this...

Dnešního dne se do mé ordinace opět dostavil pacient Omprakash. S vědomím toho, že rozmluva s ním bude psychicky vyčerpávající, zahájil jsem dnešní relaci už předběžně sedatován. Užil jsem běžná anxiolytika doplněná kombinací antibiotik dle mé vlastní receptury, která je směsí tetracyklinu, chloramfenikolu a cefalosporinu. To mi zajistilo dobrou náladu a humorný nadhled po celou dobu rozhovoru, vlastně ještě teď. Kolegům, kteří v podobných případech nasazují hypnotika doplněná penicilinem, vzkazuji, ať se jdou bodnout, protože jejich metody jsou totálně out. Zapil jsem to lihem na čištění injekčních stříkaček, teda myslím těch jehel, a na pana principála jsem se vyloženě těšil.

Pacient je nakloněn myšlence pravidelných návštěv lékaře, tvrdí, že fiktivní přítel mu to doporučuje s tím, že v jeho domovině je podobná praxe obvyklá. Dokonce mu prý řekl, že i přes skutečnost, že zdravotní péče je v jeho vlasti na zákonné úrovni prohlašována za bezplatnou, lidé cpou doktorům peníze a jiná plnění za kdejaký nicotný úkon. Toto pojetí zdravotnictví jsem pacientovi ve vlastním zájmu nevyvracel.

Pacient pokračoval v popisu údajných názorů a činů postavy, kterou nazývá Pako. V její zemi prý jezdí automobily a ostatní dopravní prostředky při pravém okraji vozovky, a to dokonce závazně. Okraj ulice bývá navíc zcela jasně stavebně vymezen, takže pruh, po němž se pohybují chodci, je samostatnou urbanistickou entitou oddělenou od silničního provozu. Obyvatelé Pakovy země provozují automobilismus pravostranným způsobem i přes to, že musí vyrábět auta s převráceným vnitřním uspořádáním, což je konstrukčně obtížné. Jak jim mohli Angličané, které údajně tolik respektují, něco podobného dovolit, neuměl pacient vysvětlit, ale slíbil, že to u svého přítele zjistí. Když jsem ho vyzval, ať se zeptá klidně hned, podíval se na mě jako na blázna. Přešel jsem to s úsměvem.

Země, z níž Pako přicestoval, nepraktikuje trest smrti. Zločince, který pobil třeba sto lidí, zavřou do vězení, kde mu poskytnou splachovací záchod a jídlo i pití až do doby, kdy nějak umře sám. Naproti tomu dokážou ve velkém pěstovat krávy jenom proto, aby je zabili a snědli. Nechápu, z čeho pramení pacientova potřeba konstruovat takhle obludnou alternativu k normálnímu životu, ale jsem vědec, jehož úkolem není soudit, nýbrž zkoumat a snažit se pomoci.

Jinak mohu konstatovat, že principálova nálada byla o poznání povznesenější než při minulé návštěvě (moje ostatně taky). Před odchodem dokonce zažertoval, že druhdy tak náročná práce ve škole mu s vydatnou pomocí cizince v jeho hlavě připadá lehčí, a to i přesto, že cizinec nereaguje na jeho opakované žádosti o peníze (zajímavá reflexe reality; kdyby nabyl dojmu, že dostává od postavy peníze, mohl by si přivodit značné problémy). Každodenní konfrontace s množstvím dětí už mu prý nepřijde tak skličující, naopak přemýšlí o tom, že by si sám ještě jedno pořídil. A mně by prý doporučoval totéž. To přehnal, to nebylo zdvořilé. Asi netuší, že moje manželka trpí progresivní gerontózou, při níž je gravidita kontraindikována. Ale byl jsem ve shovívavém rozpoložení a vyprovodil jsem ho s úsměvem na rtech. Na mých rtech.

V Jaipuru, dne 21. února 2013
Dr. Deepak Shivali

written by  ac on February 21, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

---

1 comment...

http://youtu.be/NQ1MFpXKvUM

Druhý den: „Co je to na té tabuli za sra- ndovní věc?“
„To je vejce, pane.“
„Vy jste hodili vejce proti tabuli?“
„My jsme upustili vejce na zem a utřeli jsme ho tímhle a pak jsme tímhle utřeli tabuli.“
„Až příště najdu na tabuli vejce, bude na stropě vaše krev.“
„Nerozumíme, pane.“
„To nic, děvčátka a chapci, chtěl jsem, říct, že mě trochu zlobíte.“
„Omlouváme se, pane.“ A chytli se za uši.

Já nevím, co to letos mají, z loňska si to nepamatuju. Když říkají „sorry“, chytnou se každou rukou za jedno ucho, jako by se chtěly za ty uši vytahat, ale tahají se dolů, vlastně se ani netahají, drží se za ně.

Ale já to nebudu všechno chápat, já to vždycky jenom zapíšu...

Yashika má bratra jménem Nikhil. Nikhil Mittal. A to je prostě génius. Já jsem si ho všiml už před rokem, že je výrazně chytřejší než ostatní, ale jeho třídu jsem tenkrát moc neučil. Teď jo, teď ho učím a musím se hlídat, abych všechno, co těm dětem říkám, neříkal pořád jenom jemu. Všimla si ho i Yrla, moje německá kolegyně. Když jsem jí řekl, že Nikhil mi svým intelektem, chováním a vzhledem připomíná jednu světoznámou seriálovou postavu, byli jsme okamžitě ve shodě. Je to on. A když pak Nikhil při přestávce na oběd prohlásil, že jeho chlebová placka si nepřeje, aby se na ni spolužáci tak hladově koukali, zvolali jsme s Yrlou úplně najednou: "Bazinga!"

Ale jsou tu drobné rozdíly. Sheldon Cooper jednou řekl: "There are numerous parallel universes, in many of which I am a clown made of candy. However, in none of them I dance." A to je jeden z rozdílů. Nikhil tančí, a to přímo v našem vesmíru. On musí, v téhle škole je to povinné. Povinnější než tělocvik, zpěv nebo matematika, u které se přemýšlí. Ale to poslední on umí sám od sebe. Dal jsem dětem slovní úlohu se šnekem, co leze na šestnáctimetrový sloup, přes den vyleze o dva metry a v noci, když spí, o jeden metr sklouzne, za jak dlouho vyleze až nahoru. Nachytat se nechali všichni, ale jenom Sheldon, vlastně Nikhil si pak nechal vysvětlit, že výsledek je patnáct dnů a ne šestnáct, a pochopil to.

Vzdal jsem počítání, měl jsem tak jako tak sedm dětí navíc, mohl jsem si vybírat, které zabiju. Yrla řekla, že jsou věci, které se nepočítají. A že k nim budou nejspíš patřit i tyhle děti.

Pojedeme autobusem. Povezu jich padesát, kolik jich přivezu, není úplně jasné, víc než těch padesát asi těžko. Rodiče mi museli podepsat, že je jim to jedno.

Poslouchám povídky od Šimka a Grossmana a snažím se předpovědět, co všechno se tam stane. Zatím jsem se jenom naučil říkat: "Jsem doktor Novák a Vy jste moji žáci. Opakujte to po mně."

Tímto projektem jsem nahradil původně plánované pozorování noční oblohy, což byl ještě asi o sedmnáct procent šílenější nápad. Až tváří v tváře těch monster jsem si uvědomil, že pod rouškou noci by se taková výprava vymkla jakékoli kontrole a noční akce by byla čistou pedocidou. Podpisy rodičů by mému svědomí sotva ulehčily, tihle rodiče zjevně podepíšou i povolení k užití dítěte v zápřahu.