Zápas v kriketu

Vzali jsme děti do parku, do toho parku, kde jsem loni fotil veverky. Je to tři bloky domů od školy. Že nám ukážou, jak se hraje kriket. Bral jsem to jako generální zkoušku na ten velký výlet, co bude devátého března. Budu jich tam mít padesát, dneska jsme začínali na dvaceti osmi. "Je vás dvacet osm," řekl jsem jim na začátku, "jestli se jen jeden ztratí, zbývajících dvacet sedm bude potrestáno. Takže se hlídejte navzájem."

Než jsme došli do parku, bylo jich třicet pět!
"Já se z vás zvencnu! Kde se tu vzalo dalších sedm studentů? On se k nám na poslední chvíli ještě někdo přidal?"
"Ano, pane, tadyhleti." A ukázali na skupinu jedenácti dětí.
"To nevychází, seřaďte se k novému počítání! A jaktože ty máš kolo?"
"To není moje kolo, pane, to je bratra. On šel s námi, ale pak musel odejít a dal mi kolo."
"Nikdo nemůže odejít, jak mohl odejít?"
"Máma ho zavolala, když jsme šli kolem našeho domu."
"A kdo vás jedenáct pustil ze školy?"
"Principál říkal, že se o nás postaráte." A tenhle principál mě bude poučovat, že ve škole musí být především pořádek!
"Seřaďte se k novému počítání."
"Pane, pane, budeme hrát kriket. Podívejte, já takhle rychle utíkám."

Vzdal jsem počítání, měl jsem tak jako tak sedm dětí navíc, mohl jsem si vybírat, které zabiju. Yrla řekla, že jsou věci, které se nepočítají. A že k nim budou nejspíš patřit i tyhle děti.

V kriketu je jedna zvláštní praxe. Jmenuje se to "Howzat!" a je to apel na hlavního rozhodčího, aby odstranil pálkaře ze hry. K výkřiku "Howzat!" (how is that?) směrem k umpiru dochází jen ve sporných případech a neměl by se nadužívat. Indičtí studenti apelu na hlavního rozhodčího nenadužívají, oni to dělají jenom pořád. A obracejí se na mě. Mávají rukama a hindsky vysvětlují, že mají pravdu. Hráli kluci proti holkám a řvali přibližně stejně. Naštěstí už nějakou dobu vím, jak se hindsky řekne "ticho", a taky vím, jak se řekne "zpátky". A když přitom na někoho ukážu rukou, tak se tím jako rozumí, že zrovna jeho protestu se nevyhovuje. Přichází čas, abych prozradil, jak se hindsky posílá někdo zpátky. Váhám, ale prozradím to. Veškeré spory jsem řešil výkřikem "Čup! Píča!" A byl klid, asi na devět vteřin.

Tak a kdo to vyhrál? No, holky vedly. Docela hodně vedly. Potom se Vinod, asi nejlepší pálkař, zase jednou postavil před branku a připravil si tu plácačku. Dal jednu ze svých ran a míček letěl do koruny stromu. Teprve tehdy jsme uviděli, co je tam. Byl tam roj včel, asi metr dlouhá, gigantická věc. Netrefil to, trefil tu větev, na které to viselo, a strom se zatřásl. Několik horních vrstev včel se letělo podívat, co se jako děje. Nebylo jich moc, sotva deset tisíc. Ale byla to přesila, my jsme neměli víc než dvacet osm až třicet pět dětí a kolo. Ukázalo se, který ze dvou živočišných druhů je lépe organizovaný. Ty včely vytvořily kulovou obranu toho stromu a děsily všechny okolo už jenom tím, jak dokonale jejich útvar vypadal. Udělal jsem několik fotek, ale na žádné to nebylo vidět, nedalo se na to zaostřit.

Zpátky do školy jsem přivedl množinu připomínající sjednocení těch dvou, co v nestejnou chvíli školu opouštěly, nejmíň jeden kluk byl doma s mámou a to kolo najednou zase nebylo. Principálovi jsem nahlásil, že nikdo nedostal žihadlo, což ho zmátlo, ale v podstatě uspokojilo.

Jaipur, India