Trik s mincí - Blogabond

S určitým časovým odstupem teď nakonec přeci jenom zařadím popis toho, co se mi stalo v pondělí odpoledne. Jsou to už tři dny a já jsem celou tu dobu přemýšlel, jestli to napíšu nebo ne. Důvod mého váhání byl jednoduchý: ta historka je těžko uvěřitelná. Když napíšu něco, co bude vypadat, jako že jsem si to vymyslel, vrhne to špatné světlo na ostatní zprávy, které odsud podávám. Ale nakonec jsem si řekl, že to sem dám. Prostě se to stalo, tak co? To bylo tak.

Šel jsem v pondělí odpoledne zpátky z místa, kde si dávám kafe. Je to asi šest kilometrů chůze a dá se jít různými cestami. Tentokrát jsem zvolil takovou hodně hnusnou, co vede přes ty nejhorší slumy, kde se fakt žije na smetištích. Je to daleko od školy, kde učím, nikdo mě tam nezná. Koukali na bílýho, co tam dělá, samozřejmě, a já jsem nenápadně sáhl do takové té malé kapsy na kalhotách vepředu vpravo, abych si připravil spoušť své špionážní kamery. A tehdy jsem zjistil, že tu spoušť nemám a že vlastně nemám ani ty brýle s tou kamerou, že mám normální tmavé brýle, takže fotky neudělám. Ale v té kapse bylo něco jiného - množství mincí, co mi vracejí v obchodech a já si je tam dávám, rupie a dvourupie. Těmi nic nevyfotím, tak jsem je tam nechal. A přede mnou šla přes tu neuvěřitelně špinavou, prašnou a blátivou cestu malá bosá holka. Byla celá pokrytá prachem, takže to možná ani nebyla holka, ale spíš jo. Měla v ruce rupii, podívala se na mě a tu minci upustila na zem. Pak místo aby ji zvedla, dívala se pořád na mě, a to docela vystrašeně. Připadalo mi, že když něco upustí, dostává vynadáno, tak teď čeká, že jí vynadám. Sáhnul jsem do svojí kapsy, kde jsem měl tu ruku teprve před chvílí, a sehnul jsem se pro tu její minci. Potom jsem jí tu její rupii zvedl a podal a když se na ni podívala, udělal jsem prsty takhle a ty rupie najednou byly dvě. Obě jsem jí dal a šel jsem dál. Asi po dvou mých krocích začala křičet na ostatní děti a už to jelo. Běhali kolem mě, ona mi podávala jednu tu minci (tu druhou už si schovala) a ostatní děti mi dávaly třeba kameny a nějaké nechutné kusy papíru. Já jsem jenom vrtěl hlavou, protože kouzelník svá kouzla nikdy neopakuje, a šel jsem dál tím hnojem k zadnímu vchodu do zelinářského trhu, kudy jsem hodlal odejít. A ty děti v houfu běžely se mnou a taky s námi běžely kozy, asi dvacet, protože byly asi zvědavé, co se to děje. A já jsem se tomu musel strašně smát a pro sebe jsem si normálně nahlas říkal: "Teď mě zabijou nebo zabalí do barevných hadrů a pověsí někam vysoko, tohle nedopadne dobře." Ale bylo to k smíchu, tak jsem se pořád smál.

A potom už jsem byl mezi těmi stánky, tam děti ani kozy nelezly, ale volaly za mnou a na ty stánkaře, ale ti už měli normálního obchodního ducha a nabízeli mi mrkev a cibuli a květák a já jsem to odmítal a z důvodů, o kterých oni nic nevěděli, jsem se tomu všemu smál. A jestli někdo nevěří, že do toho nejhustšího slumu v Jaipuru přišel v pondělí kouzelník, co umí rozdvojovat peníze, tak ať tomu nevěří.

written by

ac on February 23, 2012 from Jaipur, India

from the travel blog: IndiaJourney

Send a Compliment

comment on this...