Už zase na svatbě

Navštívil jsem další svatbu, tentokrát s panem domácím. Odhadoval, že jenom v Jaipuru je těch svateb dneska večer tak tři tisíce. Už aby skončil únor, astrologové někam zalezou a lidi budou chvíli normálně žít. Zase to byla taková barevná pouť. Všechny dámy měly moc krásné šaty, několik stovek krásných šatů tam bylo. Ženských s hezkým obličejem tam bylo skoro patnáct. Hezkou postavu měly tři. Udělal jsem úplně první fotku nevěsty, ještě než vylezla z auta. Byla jednou z těch tří. A neměla obličej pokrytý zlatými cetkami jako ta minulá nevěsta. Ta byla tak zanesená, že bych si na místě ženicha vyžádal ještě otisky prstů, abych si ověřil, co mi to dávají.

Lidi se tam chodí najíst, skoro nic jiného se tam neděje. Vstoupí tam nazdobenou bránou a ještě než řeknou někomu čau, už si cpou do obličejů nějaké jídlo. Pak tam stojí s těmi talíři v rukou a protože tady se zdraví poklonou a sepnutými dlaněmi, snaží se to dělat i s tím talířem a s plnou pusou a vypadají při tom kromobyčejně legračně. Pan domácí mě pořád nutil, abych něco jedl. Asi mu připadalo, že jinak by se naše mise minula účinkem. Já jsem se vymlouval, že ještě pořádně neumím jíst tou chlebovou plackou místo příboru a k tomu ve stoje. Tak se začal domáhat příboru pro vzácného Hosta z Evropy. Přinesli neuvěřitelné nářadí - kovovou vidličku a lžíci s nějakými ornamenty, nebylo to stříbrné, ale už to bylo to, čemu se v Americe říká silverware. A já jsem si vzpomněl na mistra Antonína Důru z Rozmarného léta, jak říká, chystaje se přišít kanovníkovo utržené ucho: "Budu potřebovat něco lihu, abych odstranil z nástrojů špínu, která se zdá být letitá."

Už zase na svatbě

Jaipur, India