Pooja Raj

Do mého života vtrhla další Pooja. Je jí třináct let a chodí do sedmé třídy. Její angličtina je prachmizerná, nanejvýš o dvě třídy lepší než moje hindština, takže naprostá tragédie, ale ona se ve všem opravdu hodně snaží. Její bratr Jitu chodí do šesté, ten je v angličtině lepší, ale zase hodně zlobí. V sobotu mi Pooja řekla, že mě zve k nim domů, že musím po vyučování přijít. Odpověděl jsem jí, že na to, abych přišel na návštěvu k nim domů, musím mít pozvání jejích rodičů. A ona na to, že pozvání od rodičů není problém, ale budu muset přijít až v pondělí, protože teď to pozvání ještě nemá. To mi přišlo hodně korektní.

V pondělí ráno ve škole nebyla. Když jsme asi v jedenáct hodin dělali soutěž o indickou Superstar a u tabule se střídali studenti, kterým jsem půjčil svou baterku (to jako svítilnu), aby předstírali, že je to mikrofon a zpívali „Row, row, row the boat“, objevila se Pooja a místo školní uniformy na sobě měla velice pěkné šaty. Pořád mi chtěla něco říkat, ale já jsem na ni dělal, že teď to nejde, že teď je představení. Pak už tam najednou zase nebyla.

Po vyučování jsem strávil ještě nějaký čas v diskusi s Nikhilem, jehož inteligenční kvocient se stale ještě plazí po dně jeho možností a nechce se odrazit. Jednoduché úlohy strašně komplikuje a při jejich řešení se pak zamotává.

Když jsem opouštěl školu s asi patnáctiminutovým zpožděním, objevila se trochu udýchaná Pooja v těch svých šatičkách a že musím jít s ní, slíbil jsem to přece. A já, že klidně, akorát jsem si myslel, že nic nebude, když nebyla ve škole. A co se vůbec stalo, že ráno nepřišla? Ále - ráno se jí tak točila hlava, že fakt nemohla do školy. I vyšli jsme.

Šlo se severním vstupem do slumové oblasti, u třetího kravince kolem prasečího bahniště, přes močál po povaleném stožáru vysokého napětí, psím náměstíčkem - a byli jsme tam. Pokojík dvakrát jeden a půl sáhu, většinu zabírá postel - tvrdá deska a přes ni závěs - na které spí, jí a studuje Pooja i Jitu. Vaří se na podlaze.

Čaj? Jasně - já kdykoliv čaj... A teď bude oběd. Tak to ne, namítal jsem, já ti tady nemůžu ujídat, mě čekají s obědem doma. A tu se Pooje zaleskly oči: „Já jsem to od rána vařila!“ Pochopil jsem, proč vlastně nepřišla do školy, a zaleskly se oči i mně. Tak jo, poobědvám. Uvařila to moc dobře.

Když jsem tohle všechno o chvíli později vyprávěl svému domácímu a dostal jsem se k místu, kdy mi Pooja nabídla oběd, řekl: „No, doufám, že jsi to přijal, určitě to tam půl dne připravovala, proto nejspíš nešla do školy...“ A já na to: „Jak to...?“ A on: „Tak to je snad jasný, ne?“

Nevím, jestli jsem někdy před tím na takové návštěvě byl. Vím - nebyl.

Jaipur, India