Loading...
Start a new Travel Blog! Blogabond Home Maps People Photos My Stuff

TrippinInTheeYah

a travel blog by ac


You never step twice into same India.
view all 261 photos for this trip


Show Oldest First
Show Newest First

Případ ztracenýho telefonu

Jaipur, India


Ten den vůbec nezačal dobře. Dalo se to čekat - den začne zpravidla podle toho, jak skončil ten den předtím, takže… Je nepravděpodný, že se probudíš střízlivej, když jdeš spát ve tři a po sedmi panácích. Ale to nebyl můj případ. Je nepravděpodobný, že se probudíš veselej, když jsi večer před usnutím pochoval svýho nejmilejšího psa, ale to taky nebyl můj případ. Nečekej, že vstaneš úplně zdravej, když se probíráš z narkózy po operaci dvojitý zlomeniny kotníku, ale ani to nebyl můj případ, aspoň ne tentokrát. Nepočítej, že vstaneš docela čerstvej z postele, do který sis lehnul po furiantský soutěži s Indem v pojídání pickles – a to teda můj případ byl.

Ten divnej pocit v žaludku, co se nezadržitelně šíří do celýho člověka… Jsou jenom dvě možnosti: buď jsem zapomněl na něco hodně důležitýho, ale fakt hodně, na něco, na co běžně nezapomínám, protože to snad ani nejde, ale teď zrovna nevím, co to je, protože jsem na to úplně zapomněl; a nebo jsem včera sněd něco tak pálivýho, že toho budu litovat ještě pár dní. Nebo oboje – a to je ten chyták. Tak zapomněl jsem na něco nebo je mi jenom blbě z těch pickles? To teď nebudu řešit, teď musím…

A tak vstanu jako mátoha, u snídaně chabě žertuju, že závod v pojídání pickles si dám večer klidně znova, piju čáč - mlíko, ve kterým plave taková nabobtnalá čočka - a poslouchám pobavený kecy o tom, že jsem zelenej jako ten brindžr, co se dává do pickles, co mi udělaly tak zle. A pořád se mi zdá, že kromě včerejšího porušení životosprávy jsem taky na něco zapomněl.

A když pak přijdu do práce, postavím se ve svým jiným stavu před nepřátelskou armádu indickejch výrostků a výrostkyň a jeden z těch nedorostenců už zase napíše na tabuli něco, co by mě snad rozesmálo, takže si to chci vyfotit, konečně na to přijdu – já nemám svůj telefon. A to není dobrý, to teda není dobrý ani trochu. Ten telefon byl…, v tom telefonu jsem měl…, bez toho telefonu nemůžu…, to vůbec není dobrý.

Jsou různý možnosti co udělat, když ztratíš telefon: apatie (byl to jen telefon), pomalý dejchání a chladná úvaha (věci se většinou neztrácejí, jenom jsou někde, kde o nich není vědět) nebo panika (je to v hajzlu, jsem beznadějnej a měl bych spáchat sebevraždu, třeba vyrazit napříč přes Ajmer Road, kde mě najisto něco srazí a bude to hotový). Počkal jsem apaticky do konce vyučování a pak jsem po chladný úvaze zvolil paniku. Panika je stejně nejlepší, člověk se vyblbne, jak různě kope do věcí a běduje, a pokud sněd minulej večer něco fakt ostrýho, úplně na to zapomene. To ovšem nezmění skutečnost, že telefon je ztracenej a bez něj se vážně nedá.

A pak přijde ten pesimismus: všechno, co jsem až do teďka dokázal, je ztracenej telefon, stejně ztracenej jako ten můj život, jehož dosavadní část je nenávratně za mnou. Jak se vlastně můžu podívat sám sobě do obličeje, když program MirrorApp, kterej byl na tohle fakt super, je nainstalovanej v tom telefonu a je taky ztracenej? Z pohledu věčnosti je telefon jen malý smítko prachu, ale z pohledu věčnosti jsem i já malý smítko prachu a tahle dvě smítka patřila k sobě!

Aby se člověk uklidnil, musí se napřed trochu smířit s tím, že to nebude dobrý. Že už se to nespraví. Že lůzr, to není jenom poraženec a prohrávač, ale taky ztráceč a vytrousitel. A že jsem to já. A musí si ten člověk začít plánovat život bez telefonu. Záhada ztracenýho telefonu se pak stane takovou zajímavou hádankou, která může, ale nemusí bejt vyřešená (ale stejně by bylo lepší, kdyby se vyřešila, protože já bez toho telefonu fakticky…).

Trocha se uklidniv, začal jsem pátrat. Pachatele mám: já. Vyšetřování vlastních zločinů je náročná činnost, zvlášť když si při ní člověk nemůže zatelefonovat o pomoc. Já nerozumím svýmu včerejšímu jednání, já nechápu nikdy nikoho, ani sebe. Když jsem jednou našel u platební karty cedulku s nápisem >>Šikovný elektrikář s trochou štěstí elegantně spraví třeba dlouhé vedení a ty řekneš: „Impozantní!“<<, kterej byl provedenej mojí rukou a zjevně to byla nápověda k PINu, vůbec jsem nevěděl, co s tím mám dělat. Trvalo mi hodiny, než jsem objevil, že mám číst první písmena slov a že to číslo je šest šest dva tři. A pak jsem si samozřejmě vzpomněl i na to, jak jsem to vymejšlel a jak jsem si při tom připadal chytrej. Jenomže když jseš hrozně chytrej, musíš taky zůstat chytrej, jinak se sám přechytračíš a jak jseš chytrej, tak jseš blbej.

A s tím telefonem jsem měl takovej dojem, že jsem se zase nějak přechytračil. Že jsem ho jen tak na chvíli někam položil, že ho za jeden dva momenty zase zvednu, a pak jsem ho tam nechal. Nakonec jsem se ponížil až tak hluboko, že jsem požádal svýho domácího o jeho telefon, abych si ten svůj prozvonil. No - a nic, už jsem se na něj ani nedovolal. „Tak tohle je ještě míň dobrý,“ řekl jsem si. Už jsem byl zase v panice a úplně jsem zapomněl, že existuje slovo „horší“. Byl jsem v takovým stavu, že jsem se i v samomluvě uchýlil k opisnýmu stupňování přídavnejch jmen, což teda normálně nikdy nedělám.

Ale abych to negramatizoval – zpátky k případu. Někde leží a je vybitej jako Běloši u Malýho Velkýho Rohu. Jenomže já už byl i pod postelí, za tím kýblem v koupelně (i vevnitř v tom kýblu jsem byl a našel jsem tam jenom svoje nervy) a ve všech kapsách všech svejch batohů, všude už jsem byl. I když - moment - nebyl jsem ve všech kapsách všech svejch kalhot… Tak teď už jsem byl i tam a jedinej výsledek je to, že teď jsem tam, kde jsem teď. Beznaděj…

Sednul jsem si do takový hodně skleslý polohy a čekal jsem na myšlenku. A myšlenky chodily, chodily v zástupech, ale byly to samý hovadiny, normálně, jako obvykle. Třeba: Myslí si akvarijní rybička, že to, co je za sklem, je vězení, ve kterým my jsme zavřený? Nebo: Je u Mrtvýho moře, kde je vyšší atmosférickej tlak, práce s vysavačem lehčí nebo těžší než v Alpách? Nebo taky: Když maj patnáctiletý kluci strach z holek, dá se tomu říkat panická hrůza? A pak najednou: Kdybych ten telefon nechal ležet na posteli, na tom tmavým prostěradle, na kterým nebyl moc vidět, mohla ho hospodyně při převlíkání postele sbalit a odnést až někam do prádelny?

To mě zvedlo: Můj telefon je někde pod vodou! A jestli není pod vodou, tak už se sítí překupníků dostal až někam do Kalkaty a jak já ho tam budu hledat? Kalkata je strašně velká a každej sedmej člověk tam volí komunisty, to není pro hledání telefonu úplně nejvhodnější prostředí. Utíkal jsem za hospodyní až k její plotně, kde zrovna klohnila takovou tu vynikající… ale o tom potom. Čekal jsem tuhej boj, ona ovšem pochopila téměř ihned, co mám za problém. Dává to všechno do prádelny za druhým rohem, hned tam se mnou zajde.

Než jsme vyrazili, vzala si přes vlasy parádní šátek. Ženský na ni volaly z balkónů a ona byla celá rozesmátá. Pořád ještě neumím hindsky, takže jenom hádám. Možná jim říkala: „To je on, ten náš Evropan, vyšli jsme si.“ Anebo taky: „Nebudete mi věřit. Až zejtra ráno vyženete ty vaše pitomce do práce, přijďte ke mně, budu vám vyprávět, co je tohle za magora.“ V prádelně byla pohoda. Rozhodně tam nikdo nic nepral. „Tak co, už jste to prali?“ „Co vás nemá, pereme v pondělí a ve čtvrtek. Ale ten telefon jsme před chvílí našli. Vypadnul Ajitovi rovnou do klína.“

Víc štěstí než rozumu.

permalink written by  ac on February 13, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

První průběžná zpráva o zdravotním stavu pacienta

Jaipur, India


Místo: Ambulantní pracoviště Shyam Nagar
Zapsal: Dr. Deepak Shivali

Dnešního dne se dostavil nový pacient. Jeho jméno je Omprakash a zaměstnává sám sebe jako principála základní školy Sahyog School provozované nadační neziskovou institucí stejného jména v městském obvodě Shyam Nagar.

Pacient přišel s bolestí v levé horní části hrudníku, vyšetření a rozhovor, který jsme vedli, však ukazuje, že výčet všech jeho obtíží bude rozsáhlý a jeho léčba nebude ukončena s jeho první návštěvou.

Ohledně jeho bolesti v oblasti hrudníku jsem konstatoval muskulární tonus, k jehož uvolnění jsem provedl obstřik a dále jsem předepsal tišící sedativa a k nim samozřejmě i příslušná antibiotika. A právě v této fázi jinak zcela rutinního postupu nastal mezi námi první z řady problémů, které pokračují a ukazují, že pacient trpí mnohem závažnějším onemocněním, než je muskulární tonus.

Pacient odmítl užití doprovodných antibiotik s námitkou, že předepisování antibiotik s každým běžným lékem je nesmysl, který je možná rozšířen v Indii, ale seriózní západní medicína jej odmítá a považuje jej za hloupý a nebezpečný. Nadužívání antibiotik a jejich nahodilé kombinování prý jejich účel vyloženě neguje, neboť podporuje vývoj stále nových bakteriálních kultur, které jsou proti antibiotikům odolné. Na mou otázku, odkud takové informace čerpá, odpověděl, že mu to řekl jeden cizinec, kterého ve své škole dočasně zaměstnává. Stručně popsal tvrzení této osoby a rozhovořil se o jejích dalších výrocích a o činnosti, kterou údajně ve škole provádí. Z jeho líčení bylo po krátké době zřejmé, že popisuje fiktivní postavu, která existuje pouze v jeho fantazii.

Problém, s nímž se do mé ordinace původně dostavil, se dostal na okraj mého zájmu. Objektivní potíže pacienta jsou psychiatrické povahy. A jsou značné. V jeho hlavě vznikly komplikované konstrukce přechodů pro chodce, ulic bez odpadků a organizovaných řad lidí u pokladen v samoobsluhách, to vše na základě údajného vyprávění cizince z neznámé země na západě.

Abych byl schopen vést s pacientem rozhovor, začal jsem si zapisovat jeho vyprávění, čímž jsem dal dohromady poměrně ucelený a překvapivě konzistentní obraz vytvořený v jeho představách. Cizinec pochází z "České" země, která má méně obyvatel než naše město a zdaleka to prý není nejmenší země na světě. Země se nachází v Evropě a je z východu přilepená na Německo. Ještě před Ruskem. Země vznikla, když umřel Hitler, německý tyran, který na svých oficiálních dokumentech používal naši swastiku místo podpisu. Země udržuje dlouhodobě přátelské vztahy s Anglií.

Cizinec, který údajně přicestoval právě z "České" země, má poměrně komplikované jméno, ale nechá si říkat "Pako", což si děti dobře pamatují a v rámci zaběhnutých zvyklostí mu říkají "Pako Sir". Na mou opatrnou otázku, zda má cizinec v naší zemi nějaké konkrétní bydliště, pacient uvedl, že postava přebývá u člověka jménem H.K.JHA, což je zjevně nahodile vybraný shluk písmen, který nemá souvislost s realitou.

Vzhledem k tomu, že v mojí čekárně se mezitím nahromadila řada pacientů s rýmou, kašlem a dalšími nemocemi, kterým je třeba zejména v probíhajících zimních měsících podávat různé kombinace antibiotik, musel jsem rozhovor s pacientem přerušit a objednat ho na příští týden, kdy budeme v konzultacích pokračovat.

Uvažoval jsem o perorálním podání chlorpromazinu, ale po úvaze jsem si nechal tento lék pro sebe, protože moje psychika byla rozhovorem s pacientem rovněž silně narušena. Po jeho odchodu jsem si vzal dvě tablety včetně komplementárních antibiotik. Do zápisu uvádím, že se nejedná o zpronevěru, omezené množství tohoto farmaka mi zbylo po tom, co léčba jiného z mých pacientů trvala kratší dobu, než jsem původně předpokládal. Zemřel.

V Jaipuru, dne 16. února 2013
Dr. Deepak Shivali

permalink written by  ac on February 17, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

Udělej si kostku

Jaipur, India




permalink written by  ac on February 19, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

Potřebují pravidla

Jaipur, India




permalink written by  ac on February 19, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

Školní výlet

Jaipur, India


Na devátého března jsem zorganizoval výlet do astronomického muzea Jantar Mantar. Je to zahrada plná staveb, z nichž se pozorují hvězdy a další celestiální objekty. Ty děti v tomhle městě bydlí a přitom tam ještě nebyly...

Pojedeme autobusem. Povezu jich padesát, kolik jich přivezu, není úplně jasné, víc než těch padesát asi těžko. Rodiče mi museli podepsat, že je jim to jedno.

Poslouchám povídky od Šimka a Grossmana a snažím se předpovědět, co všechno se tam stane. Zatím jsem se jenom naučil říkat: "Jsem doktor Novák a Vy jste moji žáci. Opakujte to po mně."

Tímto projektem jsem nahradil původně plánované pozorování noční oblohy, což byl ještě asi o sedmnáct procent šílenější nápad. Až tváří v tváře těch monster jsem si uvědomil, že pod rouškou noci by se taková výprava vymkla jakékoli kontrole a noční akce by byla čistou pedocidou. Podpisy rodičů by mému svědomí sotva ulehčily, tihle rodiče zjevně podepíšou i povolení k užití dítěte v zápřahu.



permalink written by  ac on February 19, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

Zápas v kriketu

Jaipur, India


Vzali jsme děti do parku, do toho parku, kde jsem loni fotil veverky. Je to tři bloky domů od školy. Že nám ukážou, jak se hraje kriket. Bral jsem to jako generální zkoušku na ten velký výlet, co bude devátého března. Budu jich tam mít padesát, dneska jsme začínali na dvaceti osmi. "Je vás dvacet osm," řekl jsem jim na začátku, "jestli se jen jeden ztratí, zbývajících dvacet sedm bude potrestáno. Takže se hlídejte navzájem."

Než jsme došli do parku, bylo jich třicet pět!
"Já se z vás zvencnu! Kde se tu vzalo dalších sedm studentů? On se k nám na poslední chvíli ještě někdo přidal?"
"Ano, pane, tadyhleti." A ukázali na skupinu jedenácti dětí.
"To nevychází, seřaďte se k novému počítání! A jaktože ty máš kolo?"
"To není moje kolo, pane, to je bratra. On šel s námi, ale pak musel odejít a dal mi kolo."
"Nikdo nemůže odejít, jak mohl odejít?"
"Máma ho zavolala, když jsme šli kolem našeho domu."
"A kdo vás jedenáct pustil ze školy?"
"Principál říkal, že se o nás postaráte." A tenhle principál mě bude poučovat, že ve škole musí být především pořádek!
"Seřaďte se k novému počítání."
"Pane, pane, budeme hrát kriket. Podívejte, já takhle rychle utíkám."

Vzdal jsem počítání, měl jsem tak jako tak sedm dětí navíc, mohl jsem si vybírat, které zabiju. Yrla řekla, že jsou věci, které se nepočítají. A že k nim budou nejspíš patřit i tyhle děti.



V kriketu je jedna zvláštní praxe. Jmenuje se to "Howzat!" a je to apel na hlavního rozhodčího, aby odstranil pálkaře ze hry. K výkřiku "Howzat!" (how is that?) směrem k umpiru dochází jen ve sporných případech a neměl by se nadužívat. Indičtí studenti apelu na hlavního rozhodčího nenadužívají, oni to dělají jenom pořád. A obracejí se na mě. Mávají rukama a hindsky vysvětlují, že mají pravdu. Hráli kluci proti holkám a řvali přibližně stejně. Naštěstí už nějakou dobu vím, jak se hindsky řekne "ticho", a taky vím, jak se řekne "zpátky". A když přitom na někoho ukážu rukou, tak se tím jako rozumí, že zrovna jeho protestu se nevyhovuje. Přichází čas, abych prozradil, jak se hindsky posílá někdo zpátky. Váhám, ale prozradím to. Veškeré spory jsem řešil výkřikem "Čup! Píča!" A byl klid, asi na devět vteřin.


Tak a kdo to vyhrál? No, holky vedly. Docela hodně vedly. Potom se Vinod, asi nejlepší pálkař, zase jednou postavil před branku a připravil si tu plácačku. Dal jednu ze svých ran a míček letěl do koruny stromu. Teprve tehdy jsme uviděli, co je tam. Byl tam roj včel, asi metr dlouhá, gigantická věc. Netrefil to, trefil tu větev, na které to viselo, a strom se zatřásl. Několik horních vrstev včel se letělo podívat, co se jako děje. Nebylo jich moc, sotva deset tisíc. Ale byla to přesila, my jsme neměli víc než dvacet osm až třicet pět dětí a kolo. Ukázalo se, který ze dvou živočišných druhů je lépe organizovaný. Ty včely vytvořily kulovou obranu toho stromu a děsily všechny okolo už jenom tím, jak dokonale jejich útvar vypadal. Udělal jsem několik fotek, ale na žádné to nebylo vidět, nedalo se na to zaostřit.






Zpátky do školy jsem přivedl množinu připomínající sjednocení těch dvou, co v nestejnou chvíli školu opouštěly, nejmíň jeden kluk byl doma s mámou a to kolo najednou zase nebylo. Principálovi jsem nahlásil, že nikdo nedostal žihadlo, což ho zmátlo, ale v podstatě uspokojilo.


permalink written by  ac on February 20, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

Nikhil Mittal

Jaipur, India


Už dávno vím, že Yashika Mittal je šikovná, chytrá, zvídavá a pilná holka. A v den hindických učitelů mi předala plyšového medvěda, čímž si mě dozískala. Ona a Seema jsou opravdu výjimečné studentky a všeobecně se to o nich ví. I když třeba Pooja je taky chytrá a navíc je pořád taková jakoby zasněná... Ale teď jsem se zasnil i já. Chtěl jsem něco jiného.

Yashika má bratra jménem Nikhil. Nikhil Mittal. A to je prostě génius. Já jsem si ho všiml už před rokem, že je výrazně chytřejší než ostatní, ale jeho třídu jsem tenkrát moc neučil. Teď jo, teď ho učím a musím se hlídat, abych všechno, co těm dětem říkám, neříkal pořád jenom jemu. Všimla si ho i Yrla, moje německá kolegyně. Když jsem jí řekl, že Nikhil mi svým intelektem, chováním a vzhledem připomíná jednu světoznámou seriálovou postavu, byli jsme okamžitě ve shodě. Je to on. A když pak Nikhil při přestávce na oběd prohlásil, že jeho chlebová placka si nepřeje, aby se na ni spolužáci tak hladově koukali, zvolali jsme s Yrlou úplně najednou: "Bazinga!"

Ale jsou tu drobné rozdíly. Sheldon Cooper jednou řekl: "There are numerous parallel universes, in many of which I am a clown made of candy. However, in none of them I dance." A to je jeden z rozdílů. Nikhil tančí, a to přímo v našem vesmíru. On musí, v téhle škole je to povinné. Povinnější než tělocvik, zpěv nebo matematika, u které se přemýšlí. Ale to poslední on umí sám od sebe. Dal jsem dětem slovní úlohu se šnekem, co leze na šestnáctimetrový sloup, přes den vyleze o dva metry a v noci, když spí, o jeden metr sklouzne, za jak dlouho vyleze až nahoru. Nachytat se nechali všichni, ale jenom Sheldon, vlastně Nikhil si pak nechal vysvětlit, že výsledek je patnáct dnů a ne šestnáct, a pochopil to.


On věci neví, ale okamžitě je pochopí. Je to, jako by vám přinesli blok pískovce, ve kterém je hotová žulová socha. Vy třikrát praštíte do majzlíku, ten písek se odrolí a stojí tam ten panák, pod něhož se už můžete jenom podepsat. Ale to ne já, to už tam bylo.


Nikhil, Ajit, Deepak, Rahul a Vinod


permalink written by  ac on February 20, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

Eggology Class

Jaipur, India


Děti dostaly zvláštní úkol - zachránit vejce. Vymyslela to Yrla a bylo to v rámci hodiny nazvané Eggology Class. Dostaly syrové vejce, lepicí pásku a značné množství plastových brček. Měly kolem toho vejce vytvořit konstrukci, která dokáže vejce ochránit před pádem z balkónu ve druhém patře. Za mnou pak jedna skupina přišla jenom s otázkou, jak mají svůj výtvor nazvat. Poradil jsem jim EPIC - Egg Protecting Impactproof Construction. Selhala všechna zařízení. Celkem bylo rozdáno šest vajec, zachráněno žádné, shozeno a rozbito pět, jedno vejce se zdrželo shazování, protože ho ti mamelukové rozbili už při stavění. Podlahu utřeli houbou na utírání tabule. Toutéž houbou pak utřeli tabuli a nechali to tam do dalšího rána. Pro mě.

Druhý den: „Co je to na té tabuli za sra- ndovní věc?“
„To je vejce, pane.“
„Vy jste hodili vejce proti tabuli?“
„My jsme upustili vejce na zem a utřeli jsme ho tímhle a pak jsme tímhle utřeli tabuli.“
„Až příště najdu na tabuli vejce, bude na stropě vaše krev.“
„Nerozumíme, pane.“
„To nic, děvčátka a chapci, chtěl jsem, říct, že mě trochu zlobíte.“
„Omlouváme se, pane.“ A chytli se za uši.

Já nevím, co to letos mají, z loňska si to nepamatuju. Když říkají „sorry“, chytnou se každou rukou za jedno ucho, jako by se chtěly za ty uši vytahat, ale tahají se dolů, vlastně se ani netahají, drží se za ně.

Ale já to nebudu všechno chápat, já to vždycky jenom zapíšu...





permalink written by  ac on February 21, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

Nikhil přednáší

Jaipur, India


Nikhil pochopil, že u protijedoucích vlaků je dobré znát součet jejich rychlostí. Pokusil se to vysvětlit spolužákům, myslím, že marně. Setkal se s nepochopením až odporem. Jeho sestra Yashika, co sedí v první brázdě, mi na něj dokonce sahala...

http://youtu.be/NQ1MFpXKvUM



permalink written by  ac on February 21, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

Druhá průběžná zpráva o zdravotním stavu pacienta

Jaipur, India


Místo: Ambulantní pracoviště Shyam Nagar
Zapsal: Dr. Deepak Shivali

Dnešního dne se do mé ordinace opět dostavil pacient Omprakash. S vědomím toho, že rozmluva s ním bude psychicky vyčerpávající, zahájil jsem dnešní relaci už předběžně sedatován. Užil jsem běžná anxiolytika doplněná kombinací antibiotik dle mé vlastní receptury, která je směsí tetracyklinu, chloramfenikolu a cefalosporinu. To mi zajistilo dobrou náladu a humorný nadhled po celou dobu rozhovoru, vlastně ještě teď. Kolegům, kteří v podobných případech nasazují hypnotika doplněná penicilinem, vzkazuji, ať se jdou bodnout, protože jejich metody jsou totálně out. Zapil jsem to lihem na čištění injekčních stříkaček, teda myslím těch jehel, a na pana principála jsem se vyloženě těšil.

Pacient je nakloněn myšlence pravidelných návštěv lékaře, tvrdí, že fiktivní přítel mu to doporučuje s tím, že v jeho domovině je podobná praxe obvyklá. Dokonce mu prý řekl, že i přes skutečnost, že zdravotní péče je v jeho vlasti na zákonné úrovni prohlašována za bezplatnou, lidé cpou doktorům peníze a jiná plnění za kdejaký nicotný úkon. Toto pojetí zdravotnictví jsem pacientovi ve vlastním zájmu nevyvracel.

Pacient pokračoval v popisu údajných názorů a činů postavy, kterou nazývá Pako. V její zemi prý jezdí automobily a ostatní dopravní prostředky při pravém okraji vozovky, a to dokonce závazně. Okraj ulice bývá navíc zcela jasně stavebně vymezen, takže pruh, po němž se pohybují chodci, je samostatnou urbanistickou entitou oddělenou od silničního provozu. Obyvatelé Pakovy země provozují automobilismus pravostranným způsobem i přes to, že musí vyrábět auta s převráceným vnitřním uspořádáním, což je konstrukčně obtížné. Jak jim mohli Angličané, které údajně tolik respektují, něco podobného dovolit, neuměl pacient vysvětlit, ale slíbil, že to u svého přítele zjistí. Když jsem ho vyzval, ať se zeptá klidně hned, podíval se na mě jako na blázna. Přešel jsem to s úsměvem.

Země, z níž Pako přicestoval, nepraktikuje trest smrti. Zločince, který pobil třeba sto lidí, zavřou do vězení, kde mu poskytnou splachovací záchod a jídlo i pití až do doby, kdy nějak umře sám. Naproti tomu dokážou ve velkém pěstovat krávy jenom proto, aby je zabili a snědli. Nechápu, z čeho pramení pacientova potřeba konstruovat takhle obludnou alternativu k normálnímu životu, ale jsem vědec, jehož úkolem není soudit, nýbrž zkoumat a snažit se pomoci.

Jinak mohu konstatovat, že principálova nálada byla o poznání povznesenější než při minulé návštěvě (moje ostatně taky). Před odchodem dokonce zažertoval, že druhdy tak náročná práce ve škole mu s vydatnou pomocí cizince v jeho hlavě připadá lehčí, a to i přesto, že cizinec nereaguje na jeho opakované žádosti o peníze (zajímavá reflexe reality; kdyby nabyl dojmu, že dostává od postavy peníze, mohl by si přivodit značné problémy). Každodenní konfrontace s množstvím dětí už mu prý nepřijde tak skličující, naopak přemýšlí o tom, že by si sám ještě jedno pořídil. A mně by prý doporučoval totéž. To přehnal, to nebylo zdvořilé. Asi netuší, že moje manželka trpí progresivní gerontózou, při níž je gravidita kontraindikována. Ale byl jsem ve shovívavém rozpoložení a vyprovodil jsem ho s úsměvem na rtech. Na mých rtech.

V Jaipuru, dne 21. února 2013
Dr. Deepak Shivali

permalink written by  ac on February 21, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

Viewing 11 - 20 of 43 Entries
first | previous | next | last

View as Map View as Satellite Imagery View as Map with Satellite Imagery Show/Hide Info Labels Zoom Out Zoom In Zoom Out Zoom In
find city:
trip feed
author feed
trip kml
author kml

   

Blogabond v2.40.58.80 © 2018 Expat Software Consulting Services about : press : rss : privacy