Přisedl si ke mně americký pár a začali mi vyprávět, co všechno už viděli, a marně se mě ptali, co si myslím, že by ještě měli vidět. A svěřili se mi s jednou záhadou, kterou dlouho řešili a kterou už měli vyřešenou.

Vždycky když je pomalu předjel nějaký riksha-taxík a oni si řekli, že by se jim hodil a že si do něj naskočí, začal jim ujíždět, sotva projevili zájem nastoupit. To je ovšem zvláštní, protože já jsem třeba zvyklý na to, že mě vyloženě pronásledují, jedou vedle mě a pokřikují, že si mám nastoupit. A tihle Američani si časem všimli, že je to tím, z které strany se k němu hrnou. Oni jsou naučení nastupovat do taxíku zprava, takže si ho vždycky obešli a on to pochopil, jako že ho odmítají, tak jel dál obtěžovat zase někoho jiného.

Za tohle vyprávění jsem jim moc poděkoval. Naučili mě odmítat taxíky! A hned cestou domů jsem to začal praktikovat, funguje to. Jenom si musím dávat pozor, když ten taxík obcházím zprava, aby mě něco zezadu nesňalo, protože už se docela motám ve vozovce plné provozu.

written by  ac on February 22, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

---

comment on this...

http://youtu.be/OA4KHNUi2dY

written by  ac on February 26, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

---

comment on this...

Práce se zabývá jevem fázového posunu, který byl teoreticky pojednáván v četných odborných i odborně popularizačních textech. Tentokrát se však zaměřuji na zcela reálnou instanci tohoto jevu, kterou lze pozorovat v ulicích indických měst. Snahou mých kolegů z celého světa (a nepopírám, že i mou snahou) je dostat tento úkaz pod kontrolu a dospět k technologickému, případně jinému postupu, který by umožnil jev vyvolat a řídit. Přestože jsem v tom dosud neuspěl, podařilo se mi něco, co je pro konečný výsledek nezbytnou podmínkou: dokázal jsem, že fázový posun existuje a je možné jej prozatím alespoň pozorovat. Tolik úvodem.

1. Dvojice prostorů
Dvojicí navzájem fázově posunutých prostorů, kterou se mi podařilo odhalit a pozorovat, je svět řidičů a svět chodců. Stručně zopakuji, že čas není spojitou veličinou a všechny jevy, jež se zdají zcela plynulé, se ve skutečnosit dějí v trhaných skocích. Skokový průběh zdánlivě plynulých jevů nelze přístrojově měřit nebo jinak dokumentovat, protože veškeré případně použité přístroje jsou součástí pozorovaného kvantového modelu a jako takové nedokážou provádět vnější monitorování systému. Na otázku, co má udělat člověk, ať už laik či vědec, který o samotné existenci kvantového modelu pochybuje, je jednoduchá odpověď: přestat pochybovat a uvěřit. Na námitku, že věřit je nevědecké, existuje ještě jednodušší odpověď: věda je stejně jenom jiná víra. Údajným autorem tohoto vysvětlení, jež je známé jako „backroom enlightenment“ je český (Evropa) myslitel Gejza Klapka, který je měl vyslovit v zadní místnosti vědeckého pracoviště PB Drop Zone v České (Evropa) republice.

Důležitou otázkou zůstává, jaký je stav vesmíru v době mezi trhanými skoky, co se tam v tu chvíli děje? I na tuhle otázku je odpověď překvapivě jednoduchá: nic. A to nikoli nic ve smyslu, že všechno stojí, ale nic ve smyslu, že nic není. A to je spousta času pro to, aby se dělo něco jiného s něčím jiným, co tam toho času je. A právě takovou paralelní koexistenci dvou prostorů a časů nazýváme fázovým posunem. Tyto vesmíry spolu nemohou interagovat, ledaže...

2. Rozostřený fázový posun
Je-li prostor vychýlen ze svého kvantového rytmu a vrcholy jeho kvantové sítě jsou silou, která je toho schopná, strhávány na absolutní časové ose o zlomek časového kvanta stranou (stručně: prostor je fázově vychylován), jsou jednotlivé body na časové přímce roztahovány do tvaru drobných úseček - fázový posun je rozostřený, věci na chvíli strnou, než sebou znovu cuknou. Tento prostor je pak pozorovatelný ze dvou pohledů: je patrný ve světě, z něhož je fázoposuvnou silou vytahován (začátek úseček), sám sebe však pozoruje v koncových bodech úseček, kde je posun dokonán. Fázově vychýlený vesmír je tak viditelný z původního mateřského prostoru, sám však vidí pouze sebe.

3. Řidiči nevidí chodce
Do fázově vychylovaného prostoru vstupují indičtí řidiči motorových vozidel. Jsa chodcem, mohu bez problémů (i když často s údivem) pozorovat jejich počínání, oni si mě však nevšimnou. Odhalit skutečnost, že se jedná o důsledek rozostřeného fázového posunu, mě stálo hodně vědeckého úsilí, při němž jsem angažoval takovou dávku abstraktního myšlení, že to mělo občasné laxativní, dysenterické, až diarrhoetické účinky. Vyžadovalo to i silné potlačení osobních emocí, původně jsem totiž dospěl k závěru, že řidiči jsou bezohledná hovada, což jsou však zjištění z oblasti sociologie a psychologie, které nejsou mými obory. Tam mě Nobelova cena nečeká, zatímco v kvantové fyzice ji teď mám jistou a musím jenom doufat, že si zase nenajdou ještě jednoho, se kterým se budu muset dělit. Dělají to teď pořád...

4. Jaká síla fázově vychyluje indické řidiče?
Zatím nevím. (Ale tu cenu bych stejně chtěl.) Mohu opět pouze shrnout svá pozorování. Pracuji s domněnkou, že se jedná o mentální vlohu typickou pro indické obyvatele. Usednou-li na zvíře nebo zvířetem tažený povoz, nevychýlí se. Jakmile však použijí dopravní prostředek, který jim dali Angličané (nebo později jiní příslušníci západní civilizace, mezi které můžeme počítat i Rusy, co sem odkládají automobily Moskvič, jejichž princip ale stejně vymyslel Němec), posunou se a není s nimi žádná řeč, a to ale w ogółe (můj strýček Lakshmi Mittal má železárnu v Ostravě a tenhle výraz pořád používá).

Tak na tohle jsem přišel a ještě na tom budu pracovat. Tolik závěrem.

Prof. Amit Kwantichandra, DrSc.

written by  ac on February 27, 2013 from Jaipur, India
from the travel blog: TrippinInTheeYah
Send a Compliment

---

comment on this...

Denně po mně žádá náročné matematické úlohy z oboru aritmetiky, kombinatoriky, logiky, fyziky a dalších disciplin. Já mu je dávám, mám jich zásobu. Uvedl se dobře. Sečetl čísla od jedné do tisíce v čase kratším než deset minut, neboli - přišel na to, jak se sčítají aritmetické řady. Potom správně odměřil patnáct minut, maje k dispozici toliko dvoje přesýpací hodiny, jedny jedenáctiminutové a druhé sedmiminutové.

Ale pak přišla nějaká krizovka a kluk mi začal drobátko blbnout. Chtěl dvě úlohy, že je vyřeší do druhého dne. Dostal dvě. Jedna byla: "Rearrange the order of all seven letters in NEW DOOR to get one word." A ta druhá byla ještě lehčí: "Kolik písmen má správná odpověď na tuto otázku?" A on mi druhý den přišel říct, že pokud REWOOND není slovo, nemá první úloha řešení, a u té druhé úlohy spočítal písmena v otázce. Nedal jsem najevo zklamání, řekl jsem mu, že pláču, protože jsem si vzpomněl, jak mi kdysi umřel kanárek. Ale když jsem mu pak řekl správné odpovědi a on začal držkovat, že to ne, že to neplatí, že jsou to chytáky a že chce nové úlohy, už mi bylo zase do smíchu a vzpomněl jsem si na další výrok Sheldona Coopera: "Nemyslíte, že kdybych se mýlil, tak bych to věděl?"

Tak teď chlapec za domácí úkol přelévá vodu pomocí jednoho pětilitrového a jednoho třílitrového kyblíku, dokud nenaměří čtyři litry. Snad to do zítřka zvládne a já se nebudu muset vymlouvat, že jsem si vzpomněl, jak ve filmu Poslední výstřel umřel Vinnetou. To bych nevysvětlil, tady nikdo neví, kdo jsou Indiáni.